Někdy se den změní k lepšímu,
aniž by jeden věděl jak. Tak trochu samospádem. Často dělám jakési vlastní PR ke
svým knihám, snažím se jim umést cestičku, dostat je do knihkupectví, knihoven
či jiných startovacích bloků, odkud se jim bude lépe vyrážet za čtenáři. Je to
taková mravenčí práce, protože když projdete třeba Palácem knih a vidíte tu
záplavu, rázem vás přejde energie něco vytvářet a jste zavaleni lavinou
beznaděje. A pak přijde radost v okamžiku,
kdy ji ani nečekáte. Jako třeba v případě, kdy mi pan starosta přátelsky
oznámil, že ho navštívila rodina Kubelíkova, které on věnoval moje knihy. Mám na mysli knihu o Janu Heřmanovi, který
byl rodákem Jana Kubelíka, a Odnikud nikam, které mapuje historii jejich
rodného kraje. Nu, to se den rázem rozjasní. Knihy na cestě za čtenářem a
rovnou do takové rodiny. Navíc, jak všechno tak trochu souvisí se vším, velmi
sleduji osud Kubelíkova domu v Michli, věřím, že se ho povede zachránit,
tak cítím jakési tiché spojenectví. A do toho se dozvím, že mají moje knihy.
Nu, to je prostě radostný úspěch. A vede mě k textu o rodině Kubelíkově,
zejména i proto, že letošní rok hudby přináší stoleté výročí narození RafaelaKubelíka. ( coming soon)J A my, co jsme zažili Mou vlast na Pražském jaru pod jeho vedením,
máme ještě dnes husí kůži. Prostě nádhera. Takže já mám pocit, že se mým
knížkám prostě dnes zadařilo….
Lepší PR mít nemohou...J
To mam radost za tebe!!:-)Mis
OdpovědětVymazat