Pražská idyla

Někteří lidé něco prostě přitahují. Někdo trampoty, jiný peníze nebo úspěch, já zcela jistě přitahuji hluk. Zatímco moji touhou je žít v absolutním klidu, respektive tichuJ, kakofonie nejrůznějších zvuků a pazvuků se za mnou táhne jako med. Onehdy jsem tady popisovala venkovskou idylu podbarvenu elektrickými sekačkami a traktory, a libovala si v pražském letním tichu. To jsem asi neměla vyslovit, neb jsem byla vzápětí potrestána. J Do naší ulice vtrhli stavbaři, aby sbíječkami a těžkou technikou rozbíjeli vozovku i chodník. Pikantní na tom je to, že přesně tatáž místa byla rozkopána asi před dvěma měsíci, jen jinou firmou. Logistika tedy jde našim představitelům skvěle, rozkopat, spravit, rozkopat, několikrát do roka. Sice tomu nerozumím, ale vzhledem k tomu, že třeba u nás v ulici je to už třetí vydařená akce tento rok, nedivím se. Možná tam hledají poklad, proto pořád kopou na stejných místech.  Celá akce byla ještě zpestřena přistaveným kontejnerem, který vždycky stahuje veškeré méně přizpůsobivé obyvatelstvo z celého širokého okolíJ, tudíž zde bylo opravdu hlučno. Vedlejším produktem těchto stavebních úprav je opět znemožněné parkování, a přestože si platíme modré zóny, v letošním roce už minimálně čtyři měsíce čistého času zde parkovat nelze. Současní budovatelé lepších zítřků jsou zde prý usídlení na celý zbytek prázdninJ .Takže o hluk je tu postaráno. Zvažuji emigraci kamsi na samotu, ale obávám se, že i tam by se najednou něco objevilo. Třeba dřevorubci s motorovou pilouJ