Československo

Narodila jsem se v Československu.  Ve škole jsem se učila, že naší nejvyšší horou je Gerlachovský Štít, do Tater se jezdilo jako do našich hor a dokonce i do škol v příroděJ, slovenština se do našich obýváků drala minimálně jednou týdně z televizních pondělků. Maminka měla slovenskou kamarádku, která k nám jezdívala na prázdniny a tak slovenština pronikala přirozeně i do našich všedních dní.  I já si pořídila slovenské přátele, které mám dodnes, ovšem dnes už jde o zahraniční hostyJ.
Žiji v Čechách, od kterých se chtějí odtrhnout i Moravané. Na Slovensko jezdím s pasem a s cizí měnou, musím vyměnit, než vyrazím. Naší nejvyšší horou je dávno Sněžka, kterou Slováci ani neznají. Do školy v přírodě už se moc nejezdí, protože je to neekonomické (rozuměj drahé), a když, tak rozhodně ne do Tater a na tři neděle. To už se pohybuje v oblasti sci-fi, stejně jako se Rychlé šípy posunuly do oblasti fantasy, protože pohybovat se v noci po Praze jako Rychlonožka či Mirek Dušín prostě dneska nelze, stejně jako nelze vyjet na tři týdny na školu v přírodě do Tater za eura. J

Na Slovensku mě berou jako Čehúna, moc radost z nás nemají, ale jinak mám pocit, že se pořád s námi srovnávají. Takže na jedné straně kapka ironie, co vy tam v Čechách? Na straně druhé, máme tady totéž, co v Čechách. J

No, nejsem konfliktní člověk a neshody nevyhledávám, ale snadno by se rozdmýchal oheň jen z toho, že jste ČechJ. Vyměněné peníze se utrácejí stejně snadno jako v Čechách, jen benzín je tu snad ještě dražší, je-li to vůbec možné. Čeština tu zní i z televizních pořadů, hodně často, to v Praze nevidíte, respektive slovenské pořadu tu nechytíteJ. TolikJ, abych nebyla nespravedliváJ.

Mediální hvězdy jsou tu stále československé, Slováci vystupující v Praze, vystupují aktivně i v Bratislavě. Opačných příkladů moc neznám, respektive neznám nikoho kromě Egona Bondyho, který po revoluci emigroval na Slovensko. Ovšem tento svérázný filozof již zemřel a jiného českého emigranta zatím neznám.

Slovenské děti mi povětšinou rozumí, ač občas tlumočníka potřebují ( to potřebuji už i já, bohužel). S českými dětmi je to naopak, tlumočníka potřebují neustále, náhodou i něco rozumí.      

    Žijeme totiž už v Česku. Ve škole se učíme o úplně jiných horách a cesta do Tater je cesta zahraniční. A slovenština, byť v Praze zní čím dál častěji (myslím divadlo, ne film, kde slovenské hvězdy mluví českyJ), je už pro mladou generaci cizí jazyk. A naše stará generace může jen nostalgicky vzpomínat. Ovšem i proto jezdím na Slovensko pořád s potěšením. I když hlavní důvod je ten, že tam mám přátele, které mám ráda. Už řadu let, bez ohledu na systémJ.