Jak se pejsek a kočička rozvádějí

Pejsek a kočička byli manželé řadu let. Upekli plno dortů a vyvedli i několik mláďat. Žádné hybridy, hezky pěkně kočičku i štěňátko, žádný klon. Uteklo několik let, kočička tloustla a lenivěla, pejsek pelichal. A pak najednou pejsek zatoužil po jiné smečce. Kočičce se to ovšem nelíbilo, tak bojovala. Všemi kočičími zbraněmi, hlasitě mňoukala, škrábala ostrými drápky, či falešně předla. Pejsek občas zavrčel, sem tam štěknul, a pak začal utíkat. Jenže vidina plné misky ho vždycky přivedla zpět. A taky měli společnou boudičku, nechtělo se mu přespávat na ulici nebo se mačkat s novou kočičkou v jejím malém pelíšku. Stará kočička se vždycky zaradovala, a aby jí zase neutekl, zkusila mluvit jeho řečí, pořád na něj štěkala:-). To se mu ovšem nelíbilo, vždyť ta nová tak jemně pomňoukává. Proto zase utekl. Kočičce nezbývalo, než znovu začít falešně příst. A tak to šlo pořád dokola. Jen štěně a kotě z toho byli smutní, nerozuměli tomu a bylo jim to líto. A v boudičce také nebylo tolik místa, aby se divoké štěkání a rozladěné prskání dalo přeslechnout. Vyrůstat v tom nebylo nic příjemného, nemohli se dočkat, až se trhnou a utečou se svojí novou smečkou, kde se zařídí po svém. Jen pořád neví jak, pejsek a kočička jim toho moc neukázali. A tak budou plácat svůj vlastní dort, který také nebude k jídlu, protože ho pečou podle rodinného receptu. Starý pejsek s kočičkou to prostě trochu zkonili, což jim ale pořád nedochází, protože vidí jen sebe. A my, co to vidíme s odstupem, jim to nemůžeme říct. Leda snad, kdyby dali na pohádky…:-)