Sametový listopad

Tak jako se někteří herci ve všeobecném povědomí stávají hercem jedné role, bez ohledu na to, kolik dramatických úloh ve svém životě sehráli, tak listopad je léta měsícem jednoho výročí, přestože je všeobecně významnými daty doslova přeplněn. Minulý režim mu přisoudil sedmičku, kdy se za svitu lampionů hromadně a povinně oslavovala Velká říjnová socialistická revoluce, která sice nebyla ani velká, ani říjnová ba ani revoluce, to se ale nahlas rozhodně neříkalo. Současnost zase listopadu vnutila jen oslavu Sametové revoluce, tedy sedmnáctku, přičemž už se trochu zapomíná na rok 39 a o sametovosti či zda to byla revoluce, se dnes už také vedou polemiky. Z logiky číselné posloupnosti by se tedy nabízelo příští glorifikované listopadové výročí dvacátého sedmého. Uvidíme. Nicméně i dnes má listopad řadu dní, které stojí za připomínku. Císař Josef II. třeba v listopadu zrušil nevolnictví, Hus po dlouhém putování dorazil do Kostnice, kde byl zahájen jeho osudový koncil, narodil se Karel Jaromír Erben i Karel Hynek Mácha (ten navíc v listopadu i zemřel), po ničivém požáru bylo podruhé otevřeno Národní divadlo, Bedřich Hrozný rozluštil klínové písmo, zemřel Karel IV., odhlasovalo se rozdělení Československa a v roce 1997 po demisi vlády Václava Klause začala vládní krize. Zjevně se tedy některé cykly v našich dějinách opravdu opakují. A ponurý listopad potvrzuje, jak zásadní roli v našich dějinách hraje a že není jen „sametový“. Já bych v souvislosti s blížícím se staletým výročím vypuknutí první světové války ráda vypíchla právě jedenáctý listopad, kdy v roce 1918 byla ukončena Velká válka a dnes si ten den připomínáme jak Den válečných veteránů. Jeho symbolem se stal květ vlčího máku, jako odkaz na báseň, kterou napsal mladý kanadský voják v roce 1915. Je to svátek uctívaný víc v západních zemích než u nás, protože my všeobecně míváme velký problém ocenit lidi, kteří za naši svobodu položili svůj život či obětovali zdraví. Vojáky první světové války, která je už natolik vzdálená, že se její obraz hodně rozostřuje, máme ve veřejném fóru tendenci zaměňovat za Švejky, případně bez porozumění době šmahem odsoudit jako dezertéry. Přitom první světová válka přinesla tolik mrtvých českých hrdinů, že stačí projet náš venkov, který takřka v každé obci disponuje pomníčkem vojákům zemřelým právě ve válce před sto lety. Mnozí by jistě ve svém rodinném archivu našli vzpomínky na dědečky legionáře, kteří vlastně stáli u zrodu naší armády.  11. listopad tedy do panteonu listopadových výročí bezpochyby patří nejen kvůli válečným hrdinům a všem, kteří bojovali za svobodu naší vlasti. Ale i jako prostá připomínka toho, že skončila válka, která je označována za smutnou pramáti velkých válečných konfliktů. Přinesla jiné pojetí války, zahrnula do bojů i civilní obyvatelstvo a zmrzačila vnímání a charaktery ztracených generací.  Oslava jejího konce by tedy měla být i velkým mementem před tím, kam až je člověk ve své destruktivní činnosti schopen dojít.  11. listopadu se podpisem míru také teprve doopravdy rozpadlo Rakousko Uhersko. Ten den také v roce 1939 zemřel Jan Opletal, jehož jméno se stalo nejen symbolem boje proti fašismu, ale také stálo na začátku událostí 17. listopadu.  Všechno jako by souviselo se vším, točíme se v permanentním historickém kolotoči. I na něm, když vypadne součástka, dochází k vychýlení rovnováhy. Stejně tak, jako když z historického povědomí vypadnou některé události. Třeba konec první světové války. Tak si ho letos hezky připomeňme, vždyť příští léto už to bude dlouhých sto let od osudných výstřelů v Sarajevu.
Psáno pro Listy Prahy 1