A jak se máš ty?

    Už hezkou chvíli přemýšlím, co je to za metodu, která zjevným egoistům a sebestředně zaměřeným lidem přináší takovou životní spokojenost a sebecentralizaci.

Naladit se na jejich notu by asi mělo být celkem jednoduché. Oni totiž vůbec neposlouchají a nezajímají se o jiné.  Pokud jim něco sdělujete, je v jejich tvářích velmi snadno čitelné, že jsou duchem nepřítomni a maximálně se soustředí na okamžik, kdy se nadechnete a oni budou moci do pauzy vpadnout se svým příběhem.  Když máte potřebu něco sdělit, skoro musíte podat písemnou žádost. Nebo nečekat, že se někdo změní. A také nevytvářet zbytečná očekávání.

Vlastně jsem k podobnému zjištění dospěla určitou komparační metodou, díky konkrétnímu pozorování. Nebo spíš pozastavením se nad tím. V jisté fází podobného zjišťování totiž hrozí reálné nebezpečí, že budete ke vztahům přistupovat dle starého Konfuciova moudra, že: „chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se ono chovali k tobě…“ K tomu, aby si člověk vychoval pozorné posluchače, to zjevně nestačí. Ba nefunguje to ani v jiných oblastech, ale to nebudu rozebírat. Zaměřuji se na prostý zájem 
o ostatní. Takové to obyčejné zeptání se.  Ve druhé fázi naslouchání, vyčkání na odpověď a ve třetí minimálně krátká zpětná vazba.  To byste nevěřili, jak je to pro mnohé jedince nadlidský výkon.

Mimochodem, se vzděláním a inteligencí tato schopnost nikterak nesouvisí, což ovšem neznamená, že by se princip nezájmu o druhé nedal trochu nastudovat. Někdy přitom ani nepotřebujete odbornou literaturu. Stačí trocha snahy. 

Jenže ono prosté, stačí chtít musí mít nějakou stabilní základnu.  Což v případě, kde centrem veškerého dění je jen vlastní ego, vlastní zájmy, starosti a problémy, jde vybudovat dost obtížně.

Nejlepší je stáhnout se do ilegality a neříkat nikomu nic. Je docela neuvěřitelné, jak moc se člověku uleví. Přestane očekávat, že proběhne rovnoprávný dialog. Změní se v naslouchače. Glosátora.  Přikyvovače.  Úplně rezignuje na rozhovor, který se trvale mění v čísi monology.  Zároveň dochází k trvalému odcizení.  Co také jiného? Na venek vše přeci plyne jako dřív.

Pravda, pořád mě trochu zlobí, že podobných egoistů je čím dál víc, při detailním pozorování je až směšné, jak každou větu začínají tím svým já byl, já byla…. Ale dá se s tím vůbec bojovat?

Abych nepůsobila jako nějaká plačka.  Není to stěžování, jde o výsledek určitého pozorování. A jen ukazuji, jaká je současná narůstající množina v oboru komunikace, který je v současnosti módním trendem. A takřka nikdo ji neumí.  Myslím tím přirozeně, bez vedení nějakého kouče. Jenže copak je nutný kouč (další módní termín) dneska už téměř ke všemu?

 Moje babička měla nejspíš pravdu, když suše tvrdila, že kde nic není ani smrt nebere. Ostatně, podobně jako ona uvažovala řada empatických lidí. Měli společnou vlastnost. Uměli poslouchat, zeptat se a zároveň sdělovaly i svoje pocity. Nikoho neválcovaly svou sebestředností.

Myslím, že i dneska takoví lidé existují. Aspoň v to doufám. Protože jinak by naše současné rozdělování se ve veřejném prostoru na nefungující levici a pravici mohlo rozšířit ještě na naslouchače a vypravěče.  Pokud se to nesladí, nefunguje to. Stejně jako naše pravice a leviceJ