Čtenářský deník

Čtenářský deník je další z mnoha školních záležitostí,která dětem nějak vadí (mnohdy i jejich rodičům) vnímají ji jako diktátorství či školní násilí na dětech. Povinnost vést zápisky z četby pak obcházejí různými způsoby, od stahování z netu přes opisování ze záložek či od aktivnějších spolužáků, až k tomu,že neoblíbenou činností pověří rodiče, kteří v rámci umetání cestičky přetíženému potomkovi knihu nejen přečtou,ale i zaznamenají. Vše pro dítě.   Nechci tady rozvíjet debatu nad povinnou školní četbou, zamyslet se chci nad významem čtenářského deníku, který si já osobně léta vedu dobrovolně a s radostí. Člověk totiž zapomíná a tak když si nepoznamenám, co a o čem jsem četla, zcela spolehlivě se může stát, že se mi nejen děj, ale i autor samotný vypaří z hlavy.  
Někdy to, pravda, není na škodu, ale docela mi vadí, že zapomínám i díla stěžejní a důležitá. Vím, že jsem je četla, ale co ten obsah? Nosné myšlenky knihy? Co mě tam zaujalo a líbilo se? Jeden by neřekl, že i takové věci může člověk zapomenout. A tak píšu. Deník v papírové podobě i v této. Abych věděla, co už znovu číst nemusím, k čemu se chci vrátit, co je trhák a co naopak raději zapomenout. Jde samozřejmě o můj subjektivní úhel pohledu, čtenářské záliby jsou velmi různorodé. Proto mám svoje nedělní čtení, vítám názory a diskusi nad přečteným, hledám doporučení od ostatních (co zajímavých knih jsem díky blogu objevila), hodnotím si, co mě zaujalo a co naopak ne. Je to prostě taková oslava čtenářského deníku, který má, podle mě, velký význam. Minimálně pro nás, vášnivé čtenáře. 
A teď ještě několik mých krátkých reflexí.
Přečetla jsem Alici Munroovou: Příliš mnoho štěstí. Nenadchla ani neurazila. Musela jsem se dost snažit, až pak mě to trochu chytlo. Je to zajímavé čtení, leč nevím, jak z toho vyplývá ona Nobelova cena? Asi neumím ocenit oceněná díla. Nebo jsem hodně velký laik, kterému stačí jednodušší literatura. Podobně to mám s Hájíčkem a jeho  oceněnou Rybí krví. Dlouho jsem s ní bojovala, pak jsem se začetla a přečetla a dobrý. Leč dech beroucí trhák to pro mě nebyl. Tím naopak pro mě byly knihy Antonína Polácha, ale to je asi dáno mojí slabostí pro historické příběhy. I když na druhé straně, Vondruškův Král básník už mě tolik nebral. Mám pocit, že nic nového jsem se nedozvěděla, ale to asi ani nebylo autorovým záměrem. 
Hodně jsem si slibovala od Irwingova Freuda- Vášně lidskosti, ale některé pasáže byla na mě až příliš epické. Ovšem zase jsem si Freudův život hodně detailně zmapovala. Jen ho musím zanést do deníku, abych to zase nezapomněla. 
Dnes mě nečeká nic nového, urovnávám si čtenářské myšlenky a přemýšlím, jakým směrem se dál vydat? Potřebuji nějaký silný příběh, který by mě vtáhl do děje? Neporadíte? 
Než na něco přijdu, budu si doplňovat čtenářský deník, zkusím ještě jednu Monroovou, vrátím se k Poláchovi a v mezi čase pracuji na knize vlastní. V podstatě , Nic nového pod sluncem. Neděle jako vytažená z knihovny....:-)