Pamětníci jsou důležití pro naši cestu ke kořenům. Pro osobní vyprávění o tom, co bylo, když my
jsme ještě nebyliJ.
Přenos zážitků (nikoli zkušenosti, neb ta je, jak známo, nepřenositelnáJ)
Navíc se pamětníci stali trendem i nového historického směru
zvaného oral history. Nechci nikterak
zvažovat, jak moc může být pamětnické vyprávění objektivní a skutečně
historické. Ale pro naše vlastní sebepoznání a poznání vlastní minulosti je
naprosto nezbytné. Často jsme velmi
překvapeni, když v prastarém albu objevíme třeba dědečka ve vojenské
uniformě. Tehdy nastala situace, kdy „velké dějiny“ zasáhly do osobní historie
naší vlastní rodiny. Dědeček byl mobilizován v době Mnichova? A najednou
se fakta z učebnic transformují do rodinných příběhů, dějiny přestávají
být vnímány jako suchá nezáživná data a mění se v dramatický příběh našich
dávných předků. A navíc, jak mu ta
uniforma slušela.
Jak se děda asi cítil? A co babička, když manžel musel do
boje? Šel s radostí či se chtěl vojenské povinnosti vyhnout?
Takových otázek nás jistě nad otevřeným albem může napadnout
nespočet. Miluji tyto cesty proti proudu času. Proto je také hodláme
zakomponovat do našich historických setkání. A půjde víc o pra
a prapra dědečky, protože se chceme zaměřit na vojáky z první
světové války. A inspirovat k otevření
starých alb a hledání příběhů našich vlastních předků. Program na dlouhé
podzimní večery jako dělaný, ne? Najdeme
někoho v naší rodové linii, kdo bojoval za oné Velké války, která bude mít
za rok stoleté výročí? Pomníčky v našich
vesnicích napovídají, že takových lidí nebylo málo. Jen je najít a připomenout
jejich příběh. Zamyslet se, proč vlastně bojovali? A byli v armádě rakousko-
uherské či mezi legionáři? Bojovali na Piávě či u Zborova? Proč se pořád říká,
že se někde střílí jako u Verdunu? Víme ještě vůbec, co se u Verdunu vlastně
dělo? A neměli jsme tam náhodou pradědečka? Musím přestat, protože ty otázky
prostě naskakují geometrickou řadou. Pokud vás tato myšlenka zaujala, usedněte
k rodinným albům. Anebo přijďte koncem listopadu do Dadapu. Nad těmito
otázkami budeme diskutovat s odborníkem nejpovolanějším, naše pozvání přijal
Plk. PhDr. Eduard Stehlík, takže se jistě dozvíme plno zajímavých věcí. Třeba i
z našich rodinných albJ
Fotky by byly, ovšem smutné je, že příběhy už nemá kdo vyprávět. Když pamětníci ještě žili, měla jsem jiné zájmy než sedět nad starými alby, dneska bych seděla hodiny, bohužel není koho se ptát.... Ovšem poslouchat pana Stehlíka, to je také zážitek! To Vám opravdu závidím:)
OdpovědětVymazatBratr mého dědy bojoval za války, bohužel nikdo neví kde a kdy padl. To nikdo neví, je míněno tak, že to nebylo známo nikdy, ani tenkrát, když to mé prababičce oznámili. Je mi to divné, ale i vojáci nic neví - jeho svazek byl skartován.
OdpovědětVymazatPane Vojto, děkuji srdečně za Váš příspěvek. Ráda v tomto duchu položím i dotaz panu Stehlíkovi, jak je možné, že se takové věci přihodily. A proč?
OdpovědětVymazatHezký večer