Po letech...

   Člověk čas od času podniká výlety do minulosti, proti proudu času. A nemusí být ani historik či vášnivý genealog. Stačí třeba setkání po letech. Abiturientské je již letitým pravidlem, scházíme se často a rády. Se základní školou je to trochu jinak. Před x-lety  jsme se rozprchli do světa a od té doby nic. Pravda, učinilo se několik pokusů o vytvoření tradice, ale rytmus nenaskočil.

Proto je takové setkání po mnoha a mnoha letech velkou zkouškou v mnoha směrech.  Mám tam vůbec jít? Poznám je vůbec? A poznají oni mě? Co si budeme povídat? 

 Rozhodla jsem se poručit své chátrající paměti, aby mi připomněla okamžiky strávené ve školní lavici na začátku celého mého vzdělávacího maratonu. Provedla jsem tak v rámci přípravy na výroční setkání po tolika letech, že číslovku ani nemohu zveřejnitJ.

 První se mi vybavila budova školy, která dnes už ale neexistuje.  Nelze tedy hmatatelně navštívit místa, spjatá se školní minulostí. 
I když na druhou stranu, setkání je v restauraci, která vznikla z bývalé školní jídelny, takže něco tady bude.

 Další pocit překvapivě jasné vzpomínky mám v paměti spojený s branným cvičením, tedy další atribut dnešní době zcela cizí. Celkem živě vidím ty malé dětičky s chlebníkem přeplněným povinnou zátěží, jak v plynové masce pobíhají v okolí základní školy.

No, jestli toto je moje základní výbava na setkání po letech, tak potěš pán bůh. V den konání akce mi konečně došlo, jakými hloupostmi se zatěžuji. Buď se setkání povede, nebo také ne. Víc možností prostě neexistuje.  Zkusila jsem si ještě vybavit kantory, které jsem měla v mysli zakonzervované prizmatem dětského vnímání, tedy jako osoby starší a pokročilé.  Moje paměť kupodivu nedokázala vydolovat vzpomínky o některých jménech spolužáků, respektive o jménech snad ano, ale o podobě už rozhodně ne. Na řadu přišla berlička v podobě žloutnoucích fotografií a tím výprava do minulosti mohla začít.

   Není vyloučeno, že i v případě takových schůzek existuje nějaké pravidlo podobné rčení o vínu, jako že čím starší, tím lepší. Nebo jen prostě nastala varianta B, tedy že setkání se vyvedlo.  Tedy, bereme- li v potaz množinu zúčastněných, která vznikla asi šedesáti procenty z pradávného celku, započítávaje v to dvě úmrtí (již se kácí v našem lese a to je vždy bolestné zjištění).

 Entrée bylo opravdu trochu dešifrující, některé tváře si vyžádaly kapku delší identifikaci, leč úspěšně jsme se rozpoznali a večírek mohl začít. Už jen to, že skončil až druhý den k ránu, svědčí 
o mnohém.

Moje paměťové spoje byly oživovány s neobvykle humornou invencí. Vybavily se mi příhody dávno zasuté kdesi v podvědomí, 
o nichž jsem už ani nevěděla, že jsem je prožila, natož, abych si je pamatovala.  Na donesených fotografiích jsme s úžasem zjistili, že naši dávní kantoři nejen, že nebyli tehdy staří, ba mnozí nejsou staří ani dnes. Vnímání v oblasti času se tedy posunulo velmi výrazně.

   V průběhu večera se v rámci přesunu kolem stolu začaly vytvářet skupinky, stejné jako kdysi ve škole. Některé věci se prostě ani časem nemění. Ale stojí za to si to připomenout. Výpravy proti proudu času proto mají svůj velký význam. Nemyslím tím jen nostalgii a růžové brýle představ, že tehdy bylo všechno díky mládí jednodušší, hezčí, spokojenější (navíc, to víme až teď, tehdy jsme měli svoje starosti, které se nám zdály větší než svět samotnýJ). Myslím tím i pochopení, prozření,ale i docela obyčejné obnovení zašlých vazeb a kontaktů.  Umocněné zastavením, zklidnění a pohledem zpět. A zase lez vykročit dál s větším elánem a energií. Příjemná setkání prostě nabíjejí…

............a takoví jsme byli............:-)