Před lety jsem se ještě divila, když jsem se dočetla, že
listopadová revoluce byla vlastně jen organizovaným předáním moci. To jsem si
idealizovala Václava Havla a uctívala vlastní revoluční zážitky.
Pak podobných
informací postupně přibývalo. A s nimi i otázek. Jak to tedy tehdy vlastně bylo?
Teď se samozřejmě podobné zaručené zprávy vyrojily v mnohem větším množství.
Jako houby po dešti. Je hodně in všechno zpochybnit a znevážit. Dávat prostor
výpovědím estébáků a hledat senzaci za každou cenu. Jenomže co si zároveň počít s tím, že se tito lidé
s velkou pompou vrátili do veřejného života?
Tak byla to tehdy revoluce nebo opravdu jen
prachsprosté předání moci?
Někteří moji
idealističtí přátelé to řeší tak, že o možnosti manipulace vůbec
nediskutují. A doufají, že jim jejich
ideály ohledně revoluce zůstanou do konce života.
Ale pokud chcete vést diskusi o tom, jak to
doopravdy bylo, kde najít opravdového partnera do debaty? Má to být aktivní účastník děje nebo
fundovaný historik?
V určitém okamžiku
bych mohla suplovat obě strany, možná až na tu historickou fundovanost, neb
materiály a detaily neznám, respektive zákulisí neznám.
Nezbude než spolehnout se na povolanější. A od nich právě
čím dál častěji zní, že jde o jeden velký podvod. Mediální show. Problém je v tom,
že to nikdo seriózně nevysvětlí a nepojmenuje, kloužeme pořád po vidině senzace
a skandalizace.
Ožehavým bodem je i Václav Havel. Jedni ho nekriticky obdivují,
druzí stejně tak silně nenávidí. Je tedy zobrazován buď jako idealistický a
morálně silný hrdina bez vady či jako neskutečný padouch, který se dohodl s komunisty
na převzetí moci za příslib jejich beztrestnosti....?
Samozřejmě, pravda
bude někde mezi, ovšem bez objektivnosti
a ochotě k diskusi se řešení asi hned tak nedobereme.
Přitom je jasné, že všechno bylo jinak. Znám lidi, kteří vám zaníceně vysvětlí svůj
pohled na listopadové události takovým způsobem, že mrazí.
Jiní zase nostalgicky
chodí zapálit svíčku na Národní a vzpomínají, jak oni tady měnili dějiny. V očích se jim vždycky usadí výraz, jako
když si někdo vybavuje první lásku.
Postojí nad místem, kde se střetli s kordonem normalizačních
policajtů a spokojeně odchází zpátky do naší vybojované současné
reality.
Nechci jim brát iluze. Ostatně, oni si je ani vzít nedají.
Stejně jako ti, co tvrdí, že všechno byla jedna velká lež a podvod a že Havel
udělal víc škody než užitku.
Když o tom tak
přemýšlím, napadá mě, že k historii, přesněji řečeno k interpretaci historických
událostí, je potřeba hodně velkého nadhledu a hlavně určité nadání odpoutat se
od emocí. A to rozhodně přímí účastníci nemají. Tím pádem se opravdové definice
sametovosti listopadového převratu dočkají asi tak až naši vnuci. Možná. Pokud
je to bude ještě zajímat……
My ostatní si zítra
připomeneme, že už je to skoro čtvrt století od okamžiku, kdy se začaly lámat
ledy. Myslela jsem, že samovolně, prostou silou touhy po změně. Tehdy jsem tomu věřila.
Dnes, kdy už vím, že všechno je jinak, prožívám těžkou
deziluzi.
Ale svíčku asi zítra zapálit půjdu. Tradice je holt tradice.
K 17. listopadu mě napadá, že práce s masami je nelehká. Ta změna, ke které došlo, je jasná. Každý jedinec se na té změně nějak podílel a někdo více (Václav Havel např.) někdo méně. Míra organizovanosti a spontánnosti je komplikovaná. Přesto je to datum pro naši společnost důležité. Mnoho lidí si umí vybavit, co ten den dělali, kde byli. Takových dnů v lidském životě není mnoho.
OdpovědětVymazat