O výchově

  Dnešní děti jsou jiné. Přesněji řečeno, vnímáme je jako jiné. A řešíme dilema, zda je to jako za Sokrata (Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele)J  či zda jde o běžný evoluční vývoj.       

        Dneska je to ovšem odlišné takřka diametrálně, řekla bych.

Mladí to nemají zas tak jednoduché. Když budu předstírat, že mládí je jen čas bezstarostnosti, sklouznu tím až k takřka stařecké senilitě. Pokud však budu moderně tvrdit, že mládí je jejich hlavní zásluha, přiliju jen olej do ohně dnešního mezigeneračního napětí a posílím jejich mediálně budovanou sebestřednost. Třeba překvapivě také jednu zestárnou a nebudou vědět, co s tím faktem dělat. ….

   Mě ale dnes víc než mladá generace zajímá ta blížící se střednímu věku, tedy ta vychovávající.  Zjevně se inspirovala v zámořské tendenci, kdy se děti do života vybavují hlavně sebevědomím.  Jiné prvky ve výchově nejsou in, takže odpovědnost, smysl pro povinnost, nějaký režim, slušnost a třeba ochota jen tak pomáhat, jsou zatlačovány do hlubokého pozadí a cílem rodičovství  je vychovat dokonale sebevědomého a naprosto bezohledného jedince.

    Zdálo se mi to kdysi jako logický extrém, že generace, která v dětství takřka nic nesměla, nyní utvrzuje svoje potomky v tom, že dnes naopak smí plně všechno. 

Jenže další generace mladších rodičů jde samozřejmě ještě dál, nejenže smí všechno, navíc jim nikdo nesmí nic vytknout, aby u nich náhodou nevzniklo nějaké trauma…..

    Docházíme k fázi, kdy vyžadování nějakých povinností po dítěti rovná se takřka trestnému činu. Nejsou vlastně řád a pravidla nějakou formou týrání a tedy něčím, proti čemu se musí rodičovská veřejnost tvrdě vymezit?  Nebo je to celoevropský trend, nechat děti dokonale zdivočet v duchu myšlenky, že po nás prostě potopa?

 V přemítání nad podobnými jevy mi hodně nahrává cestování MHD, návštěva divadla či kina nebo jen prostá procházka v parku, kde se vyskytuje větší procento rodičů s malými, někdy i staršími, ale většinou velmi excentrickými dětmi.  Na návštěvu, kde rodiče nejsou schopni zkrotit své děti, raději už ani nechodíme, čímž se náš společenský život značně zúžil.

    Názor na podobnou výchovu mi nedávnou potvrdil známý, který poněkud rozladěně tvrdil, že opravdu jdeme z extrému do extrému. Postěžoval si, že ho takřka tyranizuje dcera, která své dvě děti postavila na piedestal nedotknutelnosti a „haranti“ mu teď dělají peklo ze života. Přitom by jako děda rád fungoval, má svá vnoučata rád, ale tím, že se na ně nesmí ani přísněji podívat,

o napomenutí nemluvě, se jejich přítomnosti raději dobrovolně vyhýbá.  Byl z toho evidentně mimo a nevěděl, jak se k tomu postavit.  „Přitom holku jsem vychovával úplně normálně,“ tvrdil mi bezmocně.

V rodinné tradici asi tedy zakopaný pes nebude. Vidím v tom spíš nějakou psychologickou záhadu, jen pořád nevím, kde „asi udělali soudruzi z NDR chybu…?“

    A hlavně, tato extrémně liberální výchova jednou přinese svoje ovoce. A takřka stoprocentně si troufám tvrdit, že to nebudou plody lahodné, nýbrž pěkně trpké.  Jenže tím, že se zlobíme na mládež, pláčeme na špatném hrobě.

Ta předchozí generace je na vině.  Příklady přeci táhnou…

Jenže ono je to vlastně jednodušší, nechat dítě, ať si dělá, co chce, než trvat na nějakých pravidlech.  Navíc, když je nedodržují ani dospělí, tak proč vlastně? Je to začarovaný kruh. Nebo spíš cesta do pekel, protože co pak s generací dospívajících nezvladatelných fracků? Myslí si takový liberální rodič, že dítě, kterému od malička vštěpoval, že ono je středobodem vesmíru, najednou prozře a bude  třeba o stárnoucí maminku nějak pečovat?  

Pěkná představa, leč naivní. Pak už ovšem bude pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Pokud ovšem bude nad čím plakat, neb bezohlednost, ke které jsou dnešní děti liberální výchovou vedeny, jim velí ty staré rovnou postřílet, aby jim tady nepřekáželi.

   Nu, co si kdo zasil, nechť si sklidí.

P. S. Pravda, globalizuji, jsou výjimky a těm se omlouvám. Dnes jsem se pustila do majoritního přístupu k výchově.

Minority si nechám na jindyJ