Potravinová sbírka

Sbírka potravin, která proběhla minulý víkend, mě docela zaujala.  Zdá se mi to jako velmi dobrý nápad. Osobně se ráda účastním charity, o které jsem přesvědčena, že má smysl a že opravdu dorazí k potřebným.

  Ovšem když jsem pak zpětně  o celé potravinově hypermarketové akci přemítala, došlo mi, že je to vlastně hrůza. Ne akce samotná, ta naopak je chvályhodná.

   Jako hrozný vnímám fakt, že je v naší rádoby vyspělé zemi tak velké procento lidí, které si nemůže dovolit běžné potraviny, pravidelně se stravovat či provozovat další aktivity nutné k důstojnému životu (neřku-li stáří). A nejde přitom o žádné bezdomovce,žebráky,  o lidi nepracující či nějak handicapované.  Jde prostě o lidi, kteří se snaží, pracují, přesto na určité hodnoty nedosáhnou. Prostě nemají co jíst?

  A tady tedy vidím nějakou systémovou chybu. Nemůže být přeci tak velké procento lidí na hranici chudoby jenom proto, že nejsou kapitalisticky draví, že nejsou ve správném věku či třeba jen proto, že jejich výdělek na to prostě nestačí? A pokud je (jako že je), pak je něco shnilého ve státě českém.  
Neumím to pojmenovat , ale člověk, který pracuje, snaží se, by snad prostě na jídlo měl mít? V normálně fungujícím státě?  Ve státě, který na takto darované potraviny navíc uvaluje daň, což západní demokracie dávno nedělají. 
 Soudě podle statistik, je v naší zemi takových lidí poměrně hodně, což mě osobně poněkud zaskočilo. Zejména proto, že jsem si jistá, že skutečnost bude ještě horší, než uvádějí média. Poměrně často slýchám, že třeba děti nechodí na obědy, protože jejich rodiče (či matka samoživitelka) nemají ani na to zaplatit jídlo ve školní jídelně. S tím jsem se setkala i u nás na sedmičce. Na otázku, jak je to možné, jen pokrčili rameny. Prostě to tak je. 
   Pochopit podobný stav vůbec není jednoduché. Nejen pro lidi, kteří jsou tím postiženi (znovu podotýkám, že nemluvím o bezdomovcích či společensky nepřizpůsobivých osobách...).    Uvědomila jsem si to nad košíkem vybraných potravin, který chvíli budil naději, že se tady děje něco pozitivního. Měla jsem na pár euforických okamžiků pocit, že opravdu pomáháme. Ve skutečnosti ale jen brnkáme nehtem do zánětu. 
 Napadlo mě vystopovat, kde se asi stala chyba? A proč to většinovou společnost ponechává v klidu? Nejspíš proto, že se radují z faktu,že to zatím nepostihlo je. Nebo jsou dávno za vodou a podobné starosti vůbec nevnímají, zdají se jim tak trochu jako scifi. 
Přitom víc než o sci -fi jde o běžnou realitu stále se zvyšujícího procenta lidí. A tak si říkám, jak moc vlastně byla ta potravinová sbírka inspirující nebo deprimující. Najednou si vůbec nejsem jistá odpovědí...