Jak je?

Jeden by si snad ani nepomyslel, kolik lidí trpí tím samým neduhem, co vy, neřku-li ještě větším, silnějším, nepříjemnějším....

„To mě bolí ještě víc,“ sdělí vám téměř každý, když se rozhodnete postěžovat si na svoje chronické bolesti, které jste až dosud v rámci společenských konvencí úspěšně tajili. Pokud chcete jen vyslechnutí a trochu empatie, nemáte většinou šanci. Většina lidí okamžitě přešaltuje na svoje neduhy a veškeré jejich bolesti jsou samozřejmě větší a nebezpečnější. Řeší tím samozřejmě svoje starosti a vůbec je nezajímá nějaká cizí choroba, neřkuli fakt, že o trablech jste začali mluvit vy, ne oni.

   Nevím, zda všichni tak sebestředně trvají jen na svých vlastních zdravotních neduzích, ale kdyby tomu tak bylo, museli by se čeští lékaři mít jak v ráji. Tedy pokud by všechny zmíněné choroby dostali šanci léčit.

   Otázkou je, co se vůbec dá léčit. Zda nejde jen o národní zvyk neustálého stěžování si či o vrozenou hypochondrii, která je příjemným průvodcem v labyrintu rozklíženého českého zdravotnictví.

 Někteří radí o svých problémech raději vůbec nemluvit, ale copak lze mlčet permanentně? Občas na každého přijde slabá chvilka, kdy si potřebuje postěžovat a vyventilovat svoje starosti a bolesti.  Vždycky se ale najde někdo, kdo má potřebu vás trumfnout, i když jde třeba o bolest zubů. On to má taky a zcela jistě ho to bolí víc. Nakonec jde jen o to, kdo vytrvá a bude na svých strastech lpět víc než ten druhý.

Možná by někdy stačilo víc poslouchat a mlčet. Tedy za předpokladu, že skutečně nepotřebujete něčí pomoc. Neriskovala bych víru, že se někdo třeba i dovtípí. Něco takové bych považovala dneska za takřka úplně vyloučené. Současnosti vládne sebestřednost a posilování vlastního ega, což vede k soutěživosti v
 i v oborech, kde byste prvky porovnávání se s tím druhým skoro ani nečekali. Třeba právě ve zmíněných nemocech či prodělaném utrpení.
 Proto jsem v mnoha ohledech pesimista, či přesněji řečeno skeptik. Zdá se mi, že porovnávat se ve výpisu svých chorob není ani tak
 o tom, že on má vymnutý kotník, zatímco já měla tu nohu dokonce zlomenou, jako spíš o neochotě naslouchat. Již jsem o tom psala několikrát a patrně na dané téma vytvořím sociologickou studii. Při pozornějším sledování je až komické, kolik dialogů se rázem mění ve dva monology. Dovedu si i docela dobře představit, jak těžké musí být pro někoho zjištění, že ten druhý vás v líčení svých utrpení trumfne. Samozřejmě v případě, že nejde o život. Když přijde řeč na opravdová závažná onemocnění, tak se potencionální soutěživost transformuje na úlevné vydechnutí, ještě že tohle nepotkalo mě. 
A je tady další nástraha spojená s vážností nemoci. Nastupuje role mrtvého brouka, objevuje se snaha nemocného izolovat, ignorovat nebo naopak nestandartně rozmazlovat. Prostě nic přirozeného. A tím jsem obloukem zase u toho naslouchání. O vymknutém kotníku naslouchat neumíme, o nádoru se bojíme a tím pádem se otázka "Jak je?" opravdu stává čistě konverzační a nelze na nic odpovídat jinak, než po vzoru Američanů:" Mám se báječně."
 Skoro bych nevěřila, jak obtížné bývá mluvit o zdravotních problémech a handicapech. Možná je problém v tom, že mnozí prozřou teprve tehdy, když si zkušenost odžijí na vlastní kůži. Ne každá situace se totiž dá poměřovat.  Proto nezbývá než spoléhat na náhodu, která přivede na světlo boží vnímavost a empatii. Doporučuji se na ni příliš nespoléhat, neb náhoda je, jak známo, nevyzpytatelná. 
A pokud přece dorazí, vyslat ji dál, jako putovní štafetový kolík, jeden nikdy neví, kdy bude štafetová předávka....