Angličtina

Pan Kaplan má třídu rád je takové zrcadlo mnoha pokusů bravurně zvládnout cizí jazyk.

Mám tu knihu ráda, a čím jsem starší, tím víc ji oceňuji. Jazyk, respektive znalosti cizího jazyka, patří k tomu, co se hrozně rychle ztrácí. Podobně jako fyzická kondice. Týdny a měsíce na ní pracujete, stačí pár dnů povolit a povolí celé tělo J . 
Cizí jazyk rovněž. Jakmile netrénujete, mizí. Někdy i nenávratně. Proto se snažím oživovat zakrňující spoje, které tak snadno upadají do pohodlné nic nedělající rezignace.

Najít si čas a vhodný kurz se může jevit jako překážka, která poskytne kýžené alibi, proč to nedělat. Není kde J. 
Když už se povede překonat tento zádrhel, pak nezbývá, než začít hovořit jako pan Kaplan.

  Já třeba nejsem žádný polyglot, ale kdykoliv na mě někdo vybafne, dejme tomu právě anglicky, napadají mě adekvátní odpovědi v němčině, ruštině, ba i francouzštině, jen ta angličtina naskočí, až když je tazatel dávno za horami. 
Nejraději v cizím jazyce čtu nebo poslouchám namluvené texty, mluvení mi v poslední době dělá trochu problém. Nejde jen o zapomínání a vypadnutí z tempa. Jde i o to, že jak člověk stárne, nechce mluvit jako „turkotatar“ a tak raději váhá, přemýšlí a nějaké tempo rozhovoru je rázem v trapu.

    Musela jsem tedy tento regresivní chod zastavit a vypravila se oživovat do letenských jazykových kurzů. Navíc, je dobré si občas prohodit role a připomenout si, jaké je to v lavici v pozici žáka. Lépe jim pak od tabule rozumímJ, protože člověk holt zapomíná!

  A můžu říct, že mě to v lavici baví. Víc, než jsem čekala. Ne snad, že bych rázem znovu plynně debatovala nad stěžejními problémy lidstva, ale schopnost běžné komunikace se pozvolna vrací. Hurá. Pravda, i nějaká ta kapitola do příběhů o panu Kaplanovi by se našla, ale je to, zatím ještě, příjemné zpestření života. Navíc snad i využitelné, pokud nám zůstane zachována svoboda cestování. V naší nejisté politické kultuře jeden nikdy neví.  
Nově zvolení politici by třeba mohli prosadit konec dabingu, byť ten český je mnohdy jistě skvělý.  Ale filmy v originále jsou jednak většinou lepší a druhak, trénujete jazyk, aniž by to byla velká námaha. Je to jedna z cest. Osobně mám dokonce pocit, že jedna z nejschůdnějších. 
Asi by se na závěr hodila veselá historka z našeho jazykového kurzu pro starší a pokročilé. Jsou, ale asi pobaví jen v okamžiku vzniku, kdy pleteme předminulý čas s budoucím, či zaměňujeme významy slovíček. 
Humornější je možná situace, kdy si po skončení lekce odskočím na toaletu. Vycházím z místnosti a prostory školy prázdné. Nikde nikdo. A zamčeno. Nu, krve by se ve mně nedořezal, neb na nikoho z kurzu včetně lektora nemám číslo. Buším na dveře. Marně. Zdá se tedy, že budu nocovat v jazykové škole. 
Naštěstí se nacházíme ve zvýšeném přízemí, tak musí přijít ke slovu akce. Otvírám okno a skáču. V temném podzimním večeru přistanu před vyděšenou pejskařkou, jejíž yorkšír vypadá, že mě chce sežrat i dostat infarkt naráz. Co se týká infarktu, mám větší strach o paní, která ječí a div nezvedá ruce nad hlavu. Naštěstí nevypadám jako krvavý lupič ani násilník, nemám zbraň, jen kabelku narvanou anglickými slovíčky, a oči navrch hlavy. Žena si proto situaci nechá vysvětlit, aniž by zkolabovala. Společně pak zavřeme okno, byť jen na oko, přeci jen z ulice to jde dost těžko. 
   Odcházím domů na roztřesených nohách rovněž blízka infarktu. Mám já tohle ve svém věku zapotřebí? Je to sice stejný typ příhody, která se (podobně jako moje ztracené boty na návštěvě) zjevně děje proto, aby se stala historkou k pobavení, ale také se může stát, že tímto způsobem brzy přijdu o smysl pro humor. Nevím, proč se to musí dít zrovna mě? Zas takovou touhou po vyprávění nedisponuji. Ale evidentně to někdo být musí. Nu, have a nice day. 
Příště půjdu na toaletu raději během výuky:-).