Setkání mají v životě obohacovat, přinášet nové poznání
a hezké zážitky, tudíž jsme i od setkání s pamětníkem čekali mnohé. A dočkali
jsme se. V tak nabitém týdnu, že
krátká reflexe schůzky s politickým vězněm přichází až dnes.
V rámci akce Příběhy bezpráví se snažím zvát do školy
lidi, kteří mohou dětem zprostředkovat minulost přes vlastní zážitky. Letos
jsme oslovili pana doktora Ottu Šebora, který přes celou Prahu obětavě dorazil
až k nám do školy. Děti byly
připravené, přesto jsem měla trochu obavy, jak to bude probíhat. Není vždy
jednoduché sladit generační souznění k vzájemné spokojenosti.
Tentokrát se děti ukázaly být trpělivější než já, která se
přednášející snažila „popohnat“ co nejvíce kupředu, ve zjevně mylné představě,
že vyprávění pro děti potřebuje spád, akci a posun.
Opak byl tentokrát pravdou. Obšírně vyprávěné detaily,
propojené velmi osobními postřehy, častými odskoky do vedlejší příběhové linie,
děti nejen zaujalo, ale některé dokonce nadchlo. Pravdou sice je, že jsme se od komunistického
převratu v roce 48 posunuli do roku 51 asi tak za hodinu a půl, ale zase
opravdu velmi podrobně. Maturanti si dokonce vyžádali hodinový přídavek. Byla
to pro ně konfrontace. I oni stojí na prahu života, jak tehdy náš host. A
zatímco oni plánují studium kdekoliv ve světě je napadne, cestování či další
jiné lákavé atributy mládí, jeho čekala brigáda v těžkém průmyslu na pomoc
budování socialismu, pracovní tábor a posléze kriminál…..
Tak doufám, že to
bylo poučení i pro naše prvovoliče.
Takže ve finále
naše mezigenerační setkání dopadlo nadmíru úspěšně, děti se ukázaly jako
citlivé
a empatické publikum, já jsem se učila pracovat se svou
netrpělivostí a pan Šebor nám všem připravil zajímavé školní dopoledne. Už jen
to, že i druhý den o něm děti dobrovolně diskutovaly, svědčí o tom, že je
zaujal.
A nyní už, hurá na podzimní prázdninyJ.
Žádné komentáře:
Okomentovat