Zlatá sestra Huňková

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco lékařská věda se rapidně zlepšuje, péče trochu stagnuje. Ostatně, mnozí z nás máme svou žlučovitou sestru, která nám pobyt na nemocničním lůžku pěkně znepříjemnila. Podle mých osobních žebříčků v neochotě bezkonkurenčně vedou v  jedné  nejmenované středočeské nemocnici. Hrůzy, jaké tam při svých stále častějších návštěvách pozoruji, směle aspirují na horor z nemocničního prostředí. 
 Známý psycholog mi vysvětloval, že je za tím nedostatečné ocenění neboli snížená životní úroveň.  Někteří se prostě rozhodli, že budou pracovat jen do výše svého platu, na empatii s nemocnými nemají ani pomyšlení, protože musí pořád myslet na to, jak vyjdou s bídným platem.

Mnozí to ale tak nemají, mám zkušenosti i z opačného spektra ochoty a laskavosti. Občas se pak stane, že jsem slušností až zaskočena, jak moc mě překvapí.

  Za moje neradostné pozorování může stáří. A nemoc, samozřejmě. Ne, že bych byla až tak letitá, ve skutečnosti jde víc o zážitky z nemocničních návštěv. Přesněji řečeno, ze setkání s nemocí, bezmocí, ale  i velkou láskou a starostlivostí.  Bezmocní a nemocní stařečci a jejich ženy, které se o ně pečlivě a s láskou starají, drží je za ruku a s velkou nadějí čekají na zázrak, který by měl přijít v podobě zlepšení zdravotní ho stavu či dokonce uzdravení. Potíž je samozřejmě v určité skepsi či beznaději.  Nemoc je zdatný protivník a tak souboj s ní a s odžitými léty většinou není právě snadný.  Kde načerpat optimismus?

 V dávných dobách byla otázka vyřešena nedostatkem lékařské vědy a příroda většinou vítězila. Taková situace byla předem jasná a všichni věděli, nač se připravit. Nadějí se moc neplýtvalo.

Dneska se někdy naopak nadějnými vizemi až rozhazuje, což je trochu potíž zejména tam, kde chybí ta ochota pomoci a léčit. Zbývá jediná možnost. Svépomoc. Jenže choroby jsou mnohdy nad možnosti lidové domácí léčby a tak se znovu vrací nutnost ulehnout na nemocniční lůžko. Prostě není kudy z kola ven.

Vstřícné medicínské prostředí může hodně pomoci. Ovšem může 
i také vysát poslední zbytky sil, energie i lidské důstojnosti. To při opačném přístupu.

Přitom nemusí jít vůbec o úroveň lékařské péče. Nepřítelem může být obyčejná lhostejnost, bezohlednost, vulgárnost či nezájem, díky kterému nechají dědečka ve vlastních výkalech klidně celou noc.

Domáhání se zlepšení se může projevovat i tím, že zmíněná sestra si pak na pacientovi vytluče svoji zlost. Stačí jen nastavit šálek s čajem tak, aby na něj nemohoucí pán nedosáhl.

Někteří se s nimi dohadují. Například já mám tendenci sdělit (nejdřív slušně a postupně přidávat na důrazu) že se mi to opravdu, ale opravdu nelíbí. Maminka patří k těm, kteří jsou radši zticha, protože pak se bude mít pacient během pobytu v nemocnici ještě hůř. Nechci se s tímto postojem smířit, žel vypadá to, že pravdu má ona. Maminka a režisér ji mají prý vždy .

 Vlastně je to velmi smutný obraz. Viděla jsem v poslední době hodně bídy a utrpení, ženy oddaně sedící u lůžka svých takřka nemohoucích manželů, jak se neuměle, ale s láskou, snaží svým blízkým ulevit. Obrazy až dojemné, i pro duši tak cynickou, jak mám já. 

Sestra to tu bohužel dělá drsně nebo vůbec.  Ne, že by se s tím nedalo bojovat, ale bojujte, když máte smrt na jazyku. 
O nemocniční péči a poplatcích se píše v poslední době často, ale ať hledám, jak hledám, kodex slušnosti a etiky tam většinou nenacházím. Přitom nemocných samozřejmě přibývá, populace stárne. 
Hluboce obdivuji všechny sestřičky, které se chovají laskavě a s láskou, byť chápu, že je to náročné. Velmi.
 Ale je to jejich práce, měly by ji podle toho vykonávat. Řekla bych, že je nejvyšší čas začít informovat i o těch, které svoji náročnou práci dělají tak, že nemocný v jejich péči neztrácí svou lidskou důstojnost. Aby se podobné ženy vyskytovaly i v okresních nemocnicích, kde je jich tedy vskutku nedostatek.