Chybí mi

A zcela jistě nejsem jediná. 

Chybí mi slunce. Již několikrát jsem  vyčetla z letošních statistik, že slunečných dní je nečekaně málo. Někteří dokonce spočítali i slunečné hodiny, kterých bylo..., co by na prstech spočítal. I letošní květen je tak zvláštně ponurý. Trochu mám pocit, jako bychom se ocitli uprostřed Wolkerovy balady a nějaký milionář nám slunce prostě ukradl. Dneska, kdy se krade všude a všechno, někteří milionáři i podobně přišli ke svým milionům, bych se tomu ani nedivila. Otázka je, zda by onen zloděj byl ochoten slunce vrátit.

 A jelikož asi nelze spoléhat na dobré konce jako ve Wolkerově moralitce, pak nezbývá, než se s temnou realitou smířit. Nebo odcestovat za sluncem, čímž se plynule ocitám v dalším literárním díle, a totiž, jak Bzuk a Ťuk putovali za sluníčkem:-). Také bych putovala, jen si nejsem tak úplně jistá, jestli je kam? A proč vůbec letos slunce nedoputovalo k nám?

   Tady mi prostě chybí, nedostává se mi sil (v podstatě nemám energii ani na to putování), a temno z venku se pozvolna přesouvá i do duše a depresivně se do ní zakusuje.  A přitom by stačilo pár slunečných dní a všechno by bylo jinak.

    Kdybych chtěla všechno zpolitizovat, nabízí se varianta, že solární baroni slunce opravdu ukradli - taková současná analogie s Wolkerem.

Nebo....: že slunce samo už se na to nemůže dívat a raději sem ani nenakukuje. 

V takovém případě by nás čekala velmi temná budoucnost. Tak nezbývá, než trpělivě čekat, že se zase rozzáří. Nebo se za ním vydat jako hrdinové z Večerníčku. 

I když, možná chybí jen mně….?