Byl neskutečně trpělivý, chápavý k jeho jezevčíkovským
vrtochům. Toleroval i jeho "trpasličí" aroganci, se
kterou ho občas vyháněl z jeho vlastního teritoria.
Vládl na něm čtrnáct
let.
Nedovedu říct, zda je to hodně či málo, protože ve světle současných
událostí se to zdá samozřejmě málo.
Od doby, kdy se přibatolil jako mrňavá chlupatá
kulička, byl věrným společníkem, kamarádem a hlavně výborným hlídačem.
Nejvíc si rozuměl s mým tatínkem, který
s ním asi strávil nejvíc času. Patřil ke koloritu venkovského domu. Během
letošní zimy postupně chátral. Možná
věkem, možná smutkem po zemřelém pánovi. Možná obojím.
Hůře chodil, zhubl, ale dle doktora byl
zdráv. Ani já si nemyslím, že by fyzicky trpěl. Spíš asi psí duše smutněla.
Pohled do jeho vlčákovských očí to velmi často potvrzoval.
Když ta nebetyčně
dlouhá zima skončila, konečně občas vysvitlo slunce, svitla i nám naděje, že
jaro mu dodá sil a energii, on se otřepe a ještě chvíli s námi vydrží.
Nevydržel, ač to tak chvíli vypadalo. Minulý týden se najedl, uložil ke spánku
a už se neprobral. Tiše se odebral do psího nebe. Asi za svým páníčkem.
Užil si hezký psí život. Vlastně i docela dlouhý. Čtrnáct
let je ve psím věku celkem ctihodná délka.
Přesto je to smutné a nepřichází to
ve vhodnou dobu. Jakoby nám letos pořád někdo odcházel…..
Rozhlížím se po novém štěněti, aby maminka nebyla bez psa,
ale nějak se mi do toho nechce. Zatím.
Musíme to vstřebat….
Žádné komentáře:
Okomentovat