Po svých nedávných stescích nad bídou české filmografie, viz
Svatá čtveřice, po které jsem se skoro zařekla, že do kina na český film už
snad nikdy nevkročím, musím konstatovat, že žádná kaše se nejí tak horká, jak
se uvaří, aneb blýsklo se na lepší časy. Nikdy neříkej nikdy, takže jsem ráda,
že jsem své nikdy porušila a vypravila se na další český film Ve stínu. Už jen
proto, že jde o historii, která mě bytostně zajímá, tedy o druhou polovinu
dvacátého století, bych byla šla i bez šeptandy, která tvrdila, že konečně zase
se něco povedlo. A vskutku, co je šeptem není čertem,ale pravdou. Film je to dobrý. Zaujal, má švih,příběh i napětí, ale našla bych tam i několik ale. Nevím ovšem, zda v situaci, kdy se točí takové hrůzy, si dobrý film moje ale zaslouží, nicméně z vrozené rýpavosti si jich pár neodpustím. Moc mi nesedla hudba, což klidně ale může být i mým hudebním hluchem. Trochu mi vadila moralitka na konci, nevím, jak jsem si představovala vyústění,ale takhle pateticky asi ne. Oceňuji dobovou atmosféru, náladu padesátých let vystihl film, myslím, dobře. Ale pohnutky, motivy a souvislosti jsou někde docela nejasné, drobet mi vadila i ryze současná čeština (slovní zásoba a vyjadřování byly v padesátých letech zcela jistě jiné) postava kapitána Hakla je skoro až nereálná, někde to prostě skřípe.Ale i tak, stojí to za to a je dobré vidět. Navíc se nabízejí velmi zřetelné paralely se současností, ale o tom až jindy. Asi na film nalákám studenty, Národní muzeum nabízí projekci i následnou besedu s historiky,
tak pevně věřím, že se na ni dostaneme a film pro nás dostane i jiné kontury.
Ovšem i bez besedy (a mých ale) je to skvělý zážitek. Alespoň pro mě byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat