Devatenácté
století, navzdory své určité pokrokovosti, ženám ve veřejném prostoru příliš
nepřálo. Ty, které se prosadily, musely být nadmíru vytrvalé a odhodlané, po všech
stránkách lepší než muži. Zároveň musely mít zázemí a oporu ve své rodině a
okolí. Obětovat musely víc, než se na první pohled zdálo.
Žena umělkyně neměla vůbec na růžích ustláno. Vyprávět by
mohla Amálie Mánesová, za kterou stál silný mánesovský klan. Přesto se většího
uznání dostávalo jejím bratrům, navzdory tomu, že ona byla patrně nejtalentovanější.
Skončila jako učitelka a mezi jejími žačkami nacházíme další významnou
osobnost, Zdeňku Braunerovou, jejíž 165 výročí narození si 9. dubna připomínáme.
Zdeňka byla žena,
která patřila k umělecké elitě přelomu století. Dokázala se prosadit mezi
muži, formovala českou kulturu. Nesmírně kultivovaná a vzdělaná dáma.
Talentovaná.
Ve své rodině měla velkou podporu a zázemí. Oba rodiče ji v jejích
zájmech a zálibách pomáhali, doma vedli umělecký salón, takže už jako dívenka
se mohla setkávat s velikány tehdejší doby. Jejich dům navštěvoval Josef
Václav Sládek, Riegger či Vojta Náprstek.
Zdenka se našla v malování. Po Amálii
Mánesové se její výuky ujal Soběslav Pinkas a posléze Antonín Chittusi. Ten
patrně stál za jejím skálopevným rozhodnutím živit se výtvarným uměním, protože
promluvila láska a Zdeňka se do charismatického slavného malíře zamilovala.
Jeden pro druhé jsou velkou inspirací, Chittusi ji zasvětil do krajinářství,
společně poznávají Paříž. Zdálo se, že sňatek je logickým vyústěním jejich
silného vztahu. Ale ze svatby sešlo. Překážkou se stala Zdenčino volnomyšlenkářství.
Nestála o klasické manželství. Chtěla volný vztah, dvou rovnocenných partnerů,
řečeno jazykem dneška, dvoukariérové manželství. A to neustál Chittusi, tak se
jejich vztah rozpadl. V té milenecké podobě, přátelství jim vydrželo celý
život.
Ostatně, Zdeňka se
nakonec nikdy nevdala. Někdy byla na vině její neústupnost, jindy jiná žena,
někdy i nevhodná volba. Jako když se zamilovala do Zeyera, který ale dával
přednost mužům a ji, jako ženu, logicky odmítl. Nevyšel ani vztah s F. X.
Šaldou, kterého jí vyfoukla spisovatelka Růžena Svobodová. I když hlavní
konkurentkou asi byla Šaldova nemoc a jeho předsevzetí, že se nechce vázat. Ani
Vilém Mrštík ji nedovedl k oltáři.
Nic z toho nevedlo k nějakému zatrpknutí.
Zdeňka byla jako žena krásná a oblíbená, jako výtvarnice
úspěšná a spokojená, ve své profesi dokázala mnohé. Její ateliér v roztokách
u Prahy se stal vyhlášeným centrem umění a kultury.
Získala mnoho ocenění, prosadila se v Paříži, kterou
vnímala jako svůj druhý domov. Do Prahy
přivedla kupříkladu i slavného Augusta Rodina.
Kromě své krajinomalby se zajímala i o lidovou kulturu,
věnovala se knižní grafice či malování na sklo.
Bojovala za záchranu staré Prahy, což ji patrně spojilo s Vilémem
Mrštíkem, který ve finále nevydýchal
její vzdělanost a emancipovanost.
Zdeňka patří i mezí
významné mecenáše, mnohé umělce podporovala právě ona, ať už je to Joža Úprka,
František Bílek nebo Jan Zrzavý.
Zemřela v roce 1934,
v Roztokách u Prahy lze navštívit její muzeum. V galeriích se můžeme
těšit jejími obrazy a v knize od Františka Kožíka se ponořit do jejího
zajímavého a naplněného života, který započal právě před 165 lety.
Žádné komentáře:
Okomentovat