Jan Janský

 

  Krve by se ve mně nedořezal či krev není voda, má modrou krev, studenou krev, brodil se krví, slzy jsou krví duše, krev je život….

 Jeden by neřekl, kolikrát se životadárná tekutina objeví v lidových moudrech či popisu psychických stavů. Přitom krevní skupiny jsou známy jen čtyři, což objevil náš dnešní oslavenec, psychiatr Jan Janský. Nedožil ani padesátky, přesto zanechal v našem lékařství zásadní a trvalou stopu.

  Narodil se před sto padesáti lety, 3. dubna 1873, na Smíchově. Tady žil, studoval i pracoval. Měl Smíchov rád. Křížem krážem ho projel na kole a dnešní pražské cyklostezky by ho jistě naplňovaly velkou radostí.

   Medicínu studoval v Praze a v Innsbrucku. Měl sen pracovat jako chirurg. Chyběly mu však potřebné konexe, po studiu na něj nikde nečekali s otevřenou náručí. Po chmurné anabázi po pražských odděleních našel uplatnění u profesora Kuffnera na psychiatrii. 

   Dnes by se řeklo, že jde o celkem lukrativní místo, nicméně před sto lety se psychiatrie vnímala víc jako šarlatánství než seriózní věda. Optimista Janský ale svoji situaci pojal jako příležitost, kterou chopil za pačesy. Psychiatrii se začal věnovat s plnou vervou a vypracoval se na skutečnou a uznávanou kapacitu.

  Jako vedlejší činnost zkoumal krevní transfúze, ve kterých viděl cestu pro psychicky nemocné pacienty. Nějakou dobu si  myslel, že některé své pacienty zachránil transfúzí před sebevraždou. Současně mu vrtala hlavou záhada úmrtí jiných pacientů, kterým transfúze zjevně uškodila.

 Odbíral svým přátelům a kolegům kapky krve, na kterých své teorie testoval. A zjistil, že s psychikou krev nesouvisí. Zejména proto, že každý má krev trochu jinou. Popsal AB skupinu, ale předpokládal, že jich bude mnohem víc.

Nechal se naverbovat do války, chtěl provádět transfúze přímo na frontě. Jenže proti byly nejen úřady, ale i jeho zdraví. Infarkt ho poslal z fronty domů.

   Po válce pak šéfoval  psychiatrické klinice v Praze, bádal nad neuropatií, a také studoval mozkomíšní mok. Smrtelná choroba, která útočí na psychomotoriku nervů dítěte ve vývoji, proto nese jeho jméno.

    Krev asi opravdu vnímal jako vedlejší produkt svého bádání, dlouho hledal souvislost s psychickým onemocněním. Možná proto ani netušil, že v monarchii se nad podobným problémem vede diskuse pod vedením doktora Landsteinera, který za to dokonce dostal Nobelovu cenu.

 Ve 48 letech doktora Janského zabil další infarkt, takže mu osud nedopřál ani zažít si vlastní slávu a úspěch s krevními skupinami, který přišel asi dva roky po jeho přečesaném úmrtí.

 Proslavili ho paradoxně Američané a Švédové, které nadchlo, jak precizně a dokonale ty krevní skupiny popsal. V tom byl asi skutečně první. Leč, Nobelovu cenu nedostal. 

Zato my můžeme dostat jeho plaketu, v případě trvalého dárcovství krve, které on sám aktivně podporoval.