Změna času

   Mám ráda podzimní změnu času. Hodina spánku k dobru je velmi příjemná. A vůbec, celá neděle s sebou nese nádech dne s hodinou života navíc. Baví mě vymýšlet, jak takovou darovanou hodinu využít. Většinou to sice skončí tím protaženým ránem, ale i to stojí za to. Tělo navyklé na letní režim se probouzí, ale vstávat není nutné. Je o hodinu míň. Tak se zavrtám zpátky pod duchnu a slastně zachrupnu. Anebo si čtu. Je to báječný pocit na hodinu se ztratit bez výčitek, že něco zameškávám.

„Nesmíš jen tak zbůhdarma polehávat,“ vtloukala mi v dětství do hlavy babička, kdykoli měla pocit, že dostatečně nekmitám po kuchyni a pošilhávám po knize či jiné nebezpečné droze.
Moji snahu o studium považovala za nepatřičnou, protože ona se přece dobře vdala i bez vysoké školy.
Když mi jednou s pohoršením vyčítala, že lehkomyslně plýtvám časem, poznamenala jsem rádoby vtipně, že čas jsou peníze a vzhledem k tomu, že žádné nemám, tak vlastně ničím neplýtvám.
Babičce se moje odpověď vůbec nelíbila a uraženě mi sdělila, že si nevidím do úst (respektive do huby, ale mně ty psané vulgarismy nějak nejdou). Používala toto rčení při rozhovoru se mnou velmi často.
Pochybuji, že by mi o dnešním ranním povalování s knížkou řekla něco jiného. Vysvětlení o darované hodině by ji popudilo. Možná dokonce i právem. Dřív se totiž muselo denní světlo využít do poslední minuty, elektřina nebyla a svíčky byly drahé. Babička byla holt ještě ze staré školy.
   Nepamatuji se přesně, kdy poprvé mi její poučování přišlo jak z jiného světa. Jisté ale je, že ve mně zanechalo nechtěné, ovšem nesmazatelné stopy. Dodnes, i v mé pokročilé dospělosti, s sebou často polekaně trhnu, když náhodou lenoším v nevhodnou dobu. Co když mě někdo přistihne s knihou v době, kdy mám luxovat nebo vařit večeři?
  V konfliktech babička versus můj pubertální vzdor se ještě dalo použít logiky ve smyslu: ohýbej stromek, dokud je mladý. Dnes už je to pouho pouhý úzus.
  Popravdě řečeno není to moc normální situace. Řekla bych skoro, že je to určitá forma schizofrenie. Zvlášť, pokud vyskakujete při každém nečekaném cvaknutí a zběsile předstíráte nějakou smysluplnou aktivitu. Všeobecně se totiž jaksi předpokládá, že posedávání s knihou znamená, že nemáte co na práci. A málokdo pochopí, že práce neuteče, ale ponořit se do příběhu po boku literárního hrdiny chce určité rozpoložení. A když to se dostaví, není přeci možné jít umývat nádobí.
Ne všichni to akceptují. Proto mám tolik ráda podzimní změnu času, kdy dostanu hodinu darem a nikdo mi do jejího využití nemůže klafat. Protože pak bych mu sdělila, že si nevidí do …huby:-)