Parkování

  Původně jsem dnes chtěla psát o Odnikud nikam. Mám pocit, že moje propagační aktivity poněkud usnuly a tržní hospodářství si žádá své. Jenomže nakonec je všechno jinak. Jako vždy. Vyprovokovalo mě nové žluté auto(mimochdem skvěle napsané) a hlavně to množství reakcí pod ním.:-) Úplně mě potěšilo, že moje motoristické pocity nejsou vůbec ojedinělé. A to parkování!Dosud jsem se cítila trochu jako exot, který ve svém věku bojuje se stresem za volantem. Člověka potěší, že v tom není sám. A tady je moje šoférská historka. Nutno dodat, že není vůbec ojedinělá.

-   Přijíždím do školy přesně a s radostí ujišťuji, že je kde zaparkovat. Obvykle je prostor pro parkování vyplněn luxusními vozy našich oktavánů. Dnes jsem si tedy přivstala a místo k parkování je zhruba tak ve velikosti menšího hřiště, což mi maximálně vyhovuje. Jinak bych nezaparkovala. Jenže než se rozhodnu, kam svou škodovku umístím, jakýsi dravec už hnízdí na mém vyhlídnutém místě. Prostor, který se mi před chvíli zdál naprosto dostačující, se náhle smrskl jak svetr omylem vypraný na devadesátku (přišla jsem tímto nechvalným způsobem o mnohé dílky mé skromné garderoby.)
Pokud nechci dopustit, aby mě studenti viděli při parkování, a to rozhodně nechci, musím se tam vecpat.
Pro mě tím logicky vyvstal problém takřka neřešitelný. Pokud musím parkovat mezi dvě auta, běžně chvíli popojíždím sem a tam, abych pak pokorně požádala prvního kolemjdoucího, zda by mi nezaparkoval. Před školou se takového trapasu dopustit nechci. A tak se snažím.
  Nervózní jak moji studenti před tabulí šíbuji autem sem a tam a když už si výskám, že konečně, ozve se rána a cinkot skla.
   Nic se neděje, jsem znalec televizních reklam, tak v klidu vystoupím a hledám tu babku, co hází do kontejneru použité sklo.
Jediné sklo, které vidím, je rozbitý reflektor za mnou stojícího auta.
Pane Bože, určitě je to ředitelčino leasingové auto.
To, že nakonec zjistím, že auto patří bůh ví komu, na věci nic zásadního nemění.
Nenápadně zjišťuji rozsah škody.
Snad to pokryje pojištění.
Nechám tam vizitku a otráveně se ploužím do školy.
Až když otevírám dveře, všimnu si, že několik tříd mělo nultou hodinu.
Nalepení na sklo se báječně bavili.
Pokrčím rameny a s třídnicí v ruce jako s pomyslným štítem mířím ke svému kabinetu s vědomím, že učitelka by neměla jezdit jako naprostý trotl. No jako trotl snad nejezdím, ale parkuji jistě. Parkování je prostě moje cesta Odnikud nikam.