Jako v O2

„To je jak v O2,“ zaslechla jsem nové hodnocení bláznivé situace.
Dotyčná osoba tím myslela zmatek a chaos, stav, kdy pravá ruka neví, co dělá levá.
Někdy už to také používám. Ovšem v okamžiku, kdy do O2 skutečně musím, což se stává nejméně jednou, postupně až pětkrát do měsíce, jsem vskutku bezradná. Nikdy mi není úplně jasné, k čemu tam ti experti s nápisem O2 na triku jsou, protože žádný vám nikdy nepodá kompetentní informaci.
Tahle věc mě zaměstnávala zejména poté, co jsem si u O2 zařídila internet. První, co mě napadlo, byla otázka, jestli bude dostatečně rychlý. Dnes se ptám spíš naopak. Bude to vůbec fungovat?
   Vrtá mi to hlavou. Co když to bude zase všechno jinak? Se službami O2 většinou nemám dobré zkušenosti. Popravdě řečeno na moc velkou spokojenost to nevypadalo už od samého počátku. Sotva jsem se pokusila kýžené spojení nahodit, už nefungovalo. Milostivě naběhlo až za dva dny. Ne, že bych se nevztekala, ale pořád jsem ještě hledala chybu u sebe.
Brzy jsem došla k názoru, že budu muset nefungující služby reklamovat. Přitom najít si potřebnou dávku času na jednání se značkově oděnými prodavači není zrovna jednoduché. Většinou to vyžaduje skoro půlden, a to už je téměř dovolená. Získat ve škole dovolenou mimo vyhrazené prázdniny je takřka nemožné. Tudíž se ocitám v začarovaném kruhu. Pomyšlení, že by se dala situace vyřešit po telefonu, potlačím v zárodku. Nedoplatila bych se.
   Nastává tedy okamžik osobní reklamace. Když ukážu svoji fakturu, kde jsou napočteny cifry za nikým neobjednané služby, nikdy se mi nedostane přímé odpovědi. Chlapci si můj problém přehazují jak horký brambor. Když se přestanu tvářit jak poddajný zákazník typu mouchy snězte si mě a začnu se vztekat, zmateně vykoktají, že to hned dají do pořádku.
  Zčásti uklidněna odcházím, aby se situace zhruba po měsíci opakovala. Musím připustit, že jde o poměrně napínavou záležitost, protože nikdy nevím, na koho narazím a jaké nové informace se dozvím. Když rozlepuji novou fakturu, téměř nedýchám v naději, že konečně bude vše v pořádku. Není. Dovedu si představit, že v případě krajní nouze přestoupím k jinému operátorovi. Pokud mě k tomu ale nutí čísi neschopnost, provokuje to ve mně tendenci ukázat jim, že si mě jako zákazníka neváží a drze mi věsí bulíky na nos. A s tím hodlám bojovat..-)
Zdá se ovšem, že marně. Vědět to dřív, mohla jsem si ušetřit čas a nervy a zůstat u poštovních holubů.
   Kdysi jsem skutečně mobilní telefon odmítala. Až do doby, kdy jsem si všimla, že bez telefonu jako bych nebyla. Pak mi došlo, že tenhle atak neustojím, protože je z podstaty násilný.
  Proto se také těžko mohu dobrat vítězného výkřiku. Když jsem jenom volala, domnívala jsem se, že mám všechno pod kontrolou. Ale doba si žádá své, technologie kráčí vpřed mílovými kroky. Ochota prodavačů v O2 ovšem zůstala někde na úrovni technického pravěku. Nikdo nic neví, každý si informace interpretuje po svém. Trochu mi to sice připomíná celou naši současnou situaci, ale to nehodlám řešit. Stačí mi moje zmatené faktury. Dnes zrovna jedna přišla. Zase budu muset vyrazit. Jediné, co mě uklidňuje je, že nejen v O2 je to jako v O2. Všude kolem je to tady jako v O2. Lépe řečeno, Odnikud nikam:-)