Týden v kultuře aneb Odnikud nikam v rozhlase

   Člověk nemusí být zrovna Superstar nebo populistický politik, a přesto se občas dostane do médií. Zažije si svých pět minut slávy. Snaží se, aby jeho hlas zněl stejně profesionálně sebevědomě jako hlasy televizních moderátorů a hlasatelů zpráv. Někdy si i myslí, že se mu to povedlo. Omyl. Nepovedlo.
   Když na třetí pokus režisér bez zájmu houkne, že tedy pro dnešek stačí, vypotácíte se z labyrintu nahrávacího zařízení zpět do reálu a zmateně si přehráváte, cože jsem to vlastně vykládala? Vždyť jsem původně chtěla říct něco úplně jiného? No, snad to nějak inteligentně sestříhají, uklidňuji sama sebe a pádím zpátky do práce.
  Nesestříhají. Proč také, že? Autentické koktání je zajímavější než sofistikovaný rozhovor.
Většinou v takových situacích říkám, že příště si všechno napíšu a na nějaký hovor z patra si nechám zajít chuť. Jenže tentokrát byla situace trochu jiná. Byla jsem pozvaná k Janě Klusákové. Dostala jsem napít, paní byla milá, režisér přátelský. Takže to bude jistě jiné. Dokonce jsem si v duchu připravovala imaginární odpovědi ohledně mé knihy, kvůli které jsem do rozhlasu šla.
  Všechno ale bylo jinak. Profesionálka Klusáková mě vtáhla do hovoru nejen o knize, ale i o škole,
o divadle, o Zachariášovi, o politice, prostě o všem, nač si vzpomenete.
Snažila jsem se odpovídat klidně a s rozvahou.
„Copak asi přijde teď?“ říkám si v duchu. Je to o knize, bude chtít nakladatele, vydání anebo rovnou autorské čtení…?
Na další témata už ale nedošlo.
„Myslím, že to mám. Pro dnešek stačí. Na shledanou.“
„To už je všechno?“ slyším se říkat do vypnutého mikrofonu. „Ještě bych připomněla nakladatelství
a další věci...“
  Nebylo to už ale třeba. Rozloučila jsem se, aniž bych se dozvěděla, kdy půjde můj hlas do éteru.
Zvláštní, jak vás taková nevědomost zaskočí. Až dosud jsem se podobnými maličkostmi vůbec nezabývala a pokud jsem byla ochotná věnovat jim svou pozornost, bylo to proto, že jsem na ně chtěla upozornit.
Teď se situace obrátila. Ani já jsem nevěděla, kdy to bude. Cítila jsem se napjatá a taky zvědavá. Jak to asi vyzní, když šlo o takový mišmaš? A neměla bych to před tím slyšet a nějak schválit. Co když budu plkat samé nesmysly?
Napadaly mě jen samé černé myšlenky. Začala jsem dokonce uvažovat, jestli bych to neměla svému okolí zatajit.
Jenže marketing si žádá své a já o knize musím referovat. Kdyby ji nikdo nekupoval a nečetl, jako by neexistovala. Najednou mě hrozně zajímalo, jak může takový rozhovor jejímu prodeji pomoci?
Přitom sílu médií dobře znám. Jsou mocná a dělají si s námi, co chtějí. Diktují vkus, zájem, módu. Dosáhnou svého a je jedno, zda hned nebo oklikou. Co není v médiích, jako by nebylo. Proto jsem ráda, že tam Odnikud nikam občas protlačím. (http://www.jalna.cz/)
   Nejhorší je pak slyšet ten výsledný tvar. A k tomu došlo právě včera. Žádný sestřih, prostě co jsem řekla, šlo ven. A přitom vůbec nedokážu pochopit, že tohle je můj hlas, že tak mě slyší mluvit moje okolí. Děsné. Všechna zaškobrtnutí, špatná vyslovení, ta dikce, hrůza. Nemůžu slyšet sama sebe. Na to, že se vlastně hlasem živím, je to pro ty děti možná trest. Jestli to má někdo postavené jako já a nemůže mě slyšet a musí, trpí. Rádio se dá vypnout, já už těžko. Ale pořad Jany Klusákové Týden v kultuře- ČR 1- Radiožurnál- jsem nevypnula a poslechla si nejen samu sebe až do konce. Kultuře se holt musí přinášet oběti.
  Teď budu jen napjatě sledovat, jak se zvedne prodejnost.
 Jestli se zvedne:-)