Grantová politika

  

   Píšu grant. Hrůza. Už řadu dní nedělám nic jiného, než že se snažím trefit do milionu kolonek a podle všech pravidel napsat žádost o grant, který uděluje město. Zjišťuji, že psaní nemusí být jen relaxace a koníček, ale i pěkně otravná a nudná práce. Navíc s velmi nejistým výsledkem. Blíží se grantová uzávěrka, tak je nutno jak třešničku na dortu sehnat milion razítek. Taková školní cesta Odnikud nikam, ovšem bez kladného literárního hrdiny. Soudě podle finančního zabezpečení mnoha našich škol, opouštějí grantové finance městskou pokladnu úplně jiným směrem než k oprýskaným sborovnám. Když náhodou nějaké peníze přijdou, cítí se tím někteří natolik zaskočeni, že neví, co si s nimi počít a jak je využít. Často se setkávám se zaskočenými pedagogy. Najednou by třeba mohli integrovat skutečně a nejen na papíře. Je ovšem zjevné, že si s takovou situací vůbec neví rady, zvlášť když není pochyb, že se to po nich skutečně chce.

   Získat grant pro školu vůbec není jednoduché. Nejen na integraci, ale třeba i na prevenci. Uvědomila jsem si to nad haldou vytištěných papírů, které jsem musela vyplnit v naději, že letos grant opravdu dostaneme. Měla jsem pocit, že se v těch kolonkách ztratím. Ve skutečnosti v nich ale někteří čtou jako v otevřené knize. Stačí mrknout a už vědí, kde mám formální chybu. Chtějí ode mě argumenty, že peníze opravdu budou využity a já se ve své naivitě skutečně snažila vše pečlivě vysvětlit. Trochu mi to připomnělo pověstné nošení dříví do lesa. Napadá mě, jestli to třeba není formou loterie. Tu jsem ještě nikdy nevyhrála. Nejspíš nemám potřebnou dávku štěstí anebo nejsem takový vůl, aby i na mě dosedlo. Jsem zvědavá, jak to dopadne s grantem. Zbývá mi závěrečný hon za razítky (jsme takoví oražený národ) a pak jen hodit do osudí a čekat do jara. Dají – nedají?