Mezinárodní den zvířat

Dnešní neděle je Mezinárodním dnem zvířat. Ani jsem nevěděla, že takový svátek existuje. Musím tedy připravit Zachariášovi nějaký dort. Třeba takový, co si míchal pejsek s kočičkou. Jestlipak by mu chutnal?
Jinak je neděle takový ospalý den.
„Neměla bych dělat něco do školy?“
„Samozřejmě,“ odpovídám si vzápětí. „Pokud se chceš stát otrokem, tak pracuj i v neděli.“
Poněkud odlehčený přístup, ale v podstatě odpovídá mým pocitům.
V neděli obvykle píšu.
Pochopitelně, že jako většina lidí mám stálý pracovní poměr a přísahám, že kdykoliv budu chtít někoho přivézt do blázince, nechám ho na hodinku či dvě zavřeného na mém pracovišti a v Bohnicích zase bude o pacienta víc.
O pohodě tedy školství rozhodně není. Jako důkaz mého tvrzení snad lze brát nevyvratitelnou fámu, že jedině učitelky mají v blázinci svůj vlastní pavilon. Dalo by se říct, že učitelky žijí pravidelným bláznivým životem.
„Myslíš, že mám ve školství zůstat?“ ptám se často a v podstatě chci slyšet, že ano, neb jde o poslání a pokud to dělám jen trochu dobře, ty děti mě potřebují…. Ha, ha,ha:-)
Kdyby podobná informace vyšla z úst mých nejbližších, měla by asi pro mě nějakou výpovědní hodnotu. Většinou se ale dozvídám následující: „ Vykašli se na to. Líp už bylo.“

Nebo: „ Nebude to tak zlé, bude to mnohem, mnohem horší!“
Pak následují fráze o děsivé mládeži a mizivých penězích, ty jsou ovšem nepublikovatelné.
Po těch letech to už vím, jen nějak ze setrvačnosti v té škole setrvávám. A hledám únik v psaní. Proto v neděli nepracuji (myslím tím stále neopravené písemky) ale píšu. Aby Odnikud nikam nebylo spolu s Janem Heřmanem tak opuštěné.