Zločinné domácí úkoly

 

Titulek na webových stánkách výhrůžně hlásal, že pedagožka považuje domácí úkoly za protiprávní. A že je třeba je zakázat.

 Šlo o dost razantní a vytrvalý text, vyskakoval i jako upoutávka a lákal, klikni na mě a přidej se do rozhořčené debaty o prohnilém českém školství…

Většinou bývám k takovým titulkům skeptická, protože vždycky nabízejí text o úplně něčem jiném, než čím dráždí. Jako kupříkladu ty, co hlásaly, že se zruší výtvarná i hudební výchova, přičemž podstata sdělení byla někde úplně jinde. Hledala se varianta, jak kulturní vnímání dětí obohatit, nikoliv zlikvidovat zákazem školného kreslení či znalosti notové osnovy

 a houslového klíče.

Tentokrát jsem ale v textu s překvapením objevila potvrzení onoho úvodního výkřiku. Zmíněná kantorka skutečně zaníceně prosazovala zrušení povinností domácích úkolů soudní cestou, je to zločin na dětech, tvrdila sugestivně a vedla svatou válkou proti všem, co jen na nějakou domácí práci svých studentů pomýšlí. Přizvukovali ji ti rodiče, kteří tvrdili, že jejich děti přijdou ze školy, sotva vydechnou a poté všichni, včetně babičky, pracují na domácích úkolech potomků, kteří je musí zrána odevzdat ke školnímu posouzení…

Pokud takové varianty opravdu existují, pak chápu, že budí pohoršení a nevoli. Dokonce bych uvažovala o nějakém eufemismu, který by onu domnělou zločinnost vyjádřil.

Je tomu ale opravdu tak?

A pokud ano, proč se to neřeší nějak smysluplně, v dané škole, kupříkladu? Výkřiky na sociálních sítích to nikterak nezmění, myslím si.

 Nicméně, rozvířílo to debatu a tahle tedy byla výživná. Dlouho dost jednostranná, lynčujte všechny kantory, co dávají domácí úkoly.

Názor z opačného spektra nebyl. Když se objevil, patrně náhodným průsakem z jiné bubliny, pak nastala mela. Radikální.

 Úkoly v žádném případě kontra neexistuje škola bez domácích úkolů.

Došlo i na dost expresivní výrazy, které bych skoro ve školní skupině nehledala. Třeba i proto, že mnozí za podobné výrazy  děti napomínají (neřku-li trestají) a najednou tady lítal jeden za druhým.

Výsledku se ovšem nikdo nedobral, každý si vytrvale stál za  svým, naprosto hluchý k argumentům protiskupiny. Ti slabší se proto rychle stáhli zpět do své „bubliny“, kde s nimi hladivě všichni souzněli. Ti drsoni se naopak  vymezovali stále výrazněji, až to vypadalo, že před soud nepůjdou domácí úkoly, ale názory na ně.

 Zvláštní, jak vás taková virtuální beseda dokáže rozladit. Copak jde o školním světě diskutovat jen takhle vyhroceně?

Napadala mě dávná moudra o nějakých příkladech, co táhnou, ale byla jsem umlčena, že jde o přežitá přísloví, která už dávno do dnešní doby nepatří.

Znát ty rodiny, které od nevidím do nevidím pracují se svými potomky na domácích úkolech, zeptám se jich. Stejně jako těch, co nedělají pro školu vůbec nic. Třeba by se tak povedla najít zlatá střední cesta.

   Mně osobně domácí úkoly nevadí. Jako dítě jsem je dělala ráda, jako kantorka je vnímám jako smysluplné opakování a přípravu na výuku. Šetřím s nimi, to ano, ale nezavrhuji je.  Patří kupříkladu ke studiu jazyka, k matematickým cvičením či domácí četbě.

Nemají a nemohou nahrazovat školní práci, jakože, co jsme nestihli ve škole, udělejte doma… Ale že by to byl zločin na dětech?

   Ovšem když vám do debaty zasáhnou průkopníci v oblasti AI, je vlastně „zločin na dětech“ cokoliv spojeného se školní docházkou. Protože umělá inteligence za chvíli nahradí vše, nebude třeba ani škola, ani domácí úkoly.

 Ale to už je zase jiný příběh.

 Dnes dumáme nad domácími úkoly, které podle mě v přiměřené míře do školy prostě patří. Ale třeba je to už názor dávno zastaralý, zajímá mě, jak to vnímáte vy?