Mít veřejně známého a úspěšného tchána nemusí být vždycky terno. Pro někoho to může být dokonce i trauma. Nebo minimálně příčina rodinných svárů.
František Ladislav Rieger to měl patrně jinak, jeho slavný
tchán, František Palacký, byl jeho spolupracovník, kolega a patrně i přítel.
Ostatně, slavných přátel měl Rieger přehršel. Už jeho třídní
učitel na akademickém gymnáziu byl
aktivní obrozenec Josef Jungmann. Spřátelili se. A šikovný student Rieger mu byl nápomocen při
tvorbě jeho slavného pětidílného česko- německého slovníku.
Další kamarád, Pavel
Josef Šafařík, mu umožnil brigádnicky dopisovat do tehdy populárního týdeníku
Světozor. Při studiu byl každý přivýdělek vítaný.
U Tyla v Květech mu pak vycházely i jeho mladistvé poetické
pokusy, byl tedy i básník. Všestranná, takřka renesanční, osobnost.
Během studií bydlel U Medvídků, v centru, odkud bylo
tehdy blízko ke všem tehdejším známým obrozencům. Narazil tedy i na Máchu a
Erbena, znal se s Čelakovským i Amerlingem, takže mu vztah s Palackým
mohl připadat takřka jako prvek tehdejší každodennosti. Asi ale ani sám
netušil, že se s přátelství s Františkem Palackým ve finále stane i
rodinný vztah, když se zakouká do jeho dcery. S Marií Palackou randil
kolem usedlosti Saracinka, tedy v místech, kde je dnes park nesoucí jeho
jméno.
Do politiky ho
vtáhl bouřlivý osmačtyřicátý rok, jako liberální diplomat se snažil vyjednávat
s vídeňskou vládou. A dokázal vykomunikovat mnohé, kupříkladu i tzv.
Kabinetní list, tedy existenci pražských místodržících. Zmírnilo to závislost
na Vídni. V prozatímní české vládě tehdy usedl právě po boku Palackého.
Spolu s ním pak upekli onen slavný „dopis Palackého do
Frankfurtu“,, ve kterém paradoxně podpořili existenci Rakouska. „Kdyby nebylo
Rakouska, museli bychom si ho vytvořit,“ pravil prý Palacký. A Rieger ho plně
podpořil.
Dále aktivně pracoval v i v říšském sněmu v Kroměříži.
Až když byl tento sněm rozpuštěn, Rieger se na čas z politiky stáhl.
Chvíli cestoval a v době tzv. Bachovského absolutismu se věnoval literární
a vědecké práci. A oženil se. S o mnoho let mladší Marií Palackou. Věnoval
se rozrůstající se rodině. Postupně se jim narodily tři děti, Marie, Bohuslav a
Libuše.
Po pádu
bachovského neoabsolutismu se vrací do aktivní politiky a je spojován se
Staročechy. Zakládá Národní listy, podílí se na Únorové ústavě, inicioval
politiku pasivní rezistence. Odmítal dualismus a pozvolna ho jeho mladší
kolegové začali řadit mezi zkostnatělé konzervativce. Rieger se proto roky
pohybuje na hraně rezignace, kterou mu nakonec způsobily tzv. punktace, tedy snaha o česko - německé
vyrovnání. Jejich neúspěch smetl staročechy z tehdejší politické scény a
Riegra zavedl do penze.
Nedal si ale pokoj ani jako důchodce, politiku neustále
komentoval a místy do ní i zasahoval. Jako doayen a uznávaná autorita si to
mohl dovolit.
Ještě s velkou pompou oslavil osmdesátiny, kam dorazil
každý, kdo v tehdejším politickém i kulturním světě něco znamenal. Nebo
chtěl znamenat.
Autorita jeho formátu
se totiž na nově se vytvářející politické scéně ani zdaleka nerýsovala.
Ale zdraví nesloužilo a 3. března roku 1903, před sto
dvaceti lety, zeť Františka Palackého,
František Ladislav Rieger, v kruhu své rodiny zemřel. Pohřben je na
Vyšehradě. A Riegrovy sady nám jeho památku neustále připomínají.
Žádné komentáře:
Okomentovat