Nejsou školy

 

Mluví se o tom v poslední době často, nejsou místa na středních školách. 

Ano. Ví se to dávno. Řeší se to až nyní. 

Ty děti nespadly z nebe. Silné ročníky jsou tu už od mateřské školy, tedy dobrých patnáct let na rozlousknutí oříšku. 

Nestalo se nic.

To by mohli potvrdit loňští adepti středoškolského studia.  Už tehdy byl dost problém, zoufalí studenti i jejich rodiče. Co dělat, když se na žádnou vybranou školu nedostanu?

 Jejich zkušenost zůstala nevyužitá, letos bude zjevné opakování.

 Ve větším.

   Největší zájem je o gymnázia. 

Mohlo by se zdát, že  touha po vzdělání u nás utěšeně roste, ale jádro pudla bude asi někde jinde. V nějakém současném módním trendu, že všichni patrně musí projít všeobecným vzdělávacím cyklem...

  Jen je to celé jaksi předimenzované. 

Existují i jiné typy středních škol, zajímavá by mohla být i učiliště. Zejména proto, že pořekadlo o zlatém řemeslném dně nabývá na aktuálnosti.

 Zatímco adeptům středoškolského vzdělávání zrovna pořekadla a přísloví činí obrovské potíže. Dokonce takové, že angažovaná část rodičovské veřejnosti volá po zrušení tohoto úkolu, k čemu jsou, proboha, dneska dětem nějaká pořekadla? Zvlášť, když je ty děti neumí, nerozumí jim.... /cituji jejich argumenty/

 Mně osobně se zdá znalost idiomů docela dobrým měřítkem slovní zásoby, takže mi křížové tažení proti pořekadlům přijde docela kontraproduktivní, ale to je téma do jiného zamyšlení.

   Dnes dumám nad tím, proč navzdory všem indiciím nejsou střední školy schopny pojmout silnou generaci "Husákových vnoučat".

Prostě ta místa nejsou, školy nejsou nafukovací. Staré byly dávno zrušeny, nové nejsou, stávající jsou většinou kapacitně nedostatečné.

 Před státními přijímacími zkouškami se tak tisíce teenagerů ocitají v patové situaci, blíží se k okamžiku, který rozhodne o jejich budoucnosti, a oni vědí, že to nemusí vyjít ani v případě, že ty zkoušky udělají. 

Takže musí být ve stresu.

Paradox české současnosti. Celou školní docházku je hlavní cíl uchránit děti před stresem, nezkoušet, neznámkovat, nestresovat. A pak je, netrénované, hodíme do takového fatálního stresu.  

To má skutečnou logiku...

A  ve stresu budou nejen oni. Stejně tak i jejich rodiče. Nebo školy, které by byly ochotny nabrat větší množství studentů, ale chybí jim kapacity.  A  úřední povolení, razítka. Bumážky. Prostory.

Ve skutečnosti se děti tísní v přeplněných učebnách už nyní.

Je zřejmé, že dobré řešení neexistuje. Novou školu za měsíc ani za dva nikdo nepostaví.

„Co se bude dít po přijímačkách?“ podivují se mnozí v nekonečných diskusích.

„Asi bude problém,“ připouštějí realisté. Optimisté naopak tvrdí, že to nějak dopadne. Jako vždycky.

To vždycky sice mělo poskytnout nějakou útěchu, ale ve finále to víceméně definovalo celé české školství. Ono to vždycky nějak dopadne.  Taková klasická mantra.

Protože to je jediné, co asi doopravdy funguje. Sázka na nadpřirozené síly.

To je ta hlavní potíž. Školy totiž bývají na chvostu veškerých politických zájmů. Každý politik si myslí hlavně  na lukrativní posty a školství na něj většinou zbyde. Přitom v provizoriu se pak stihne jen mluvit, nikoliv jednat. 

Proto teď školy a místa v nich prostě většinově nejsou. Kde tedy ty děti budou studovat, bůh ví. Nebo jestli to ví ministr školství? 

No, uvidíme. Ono to nějak dopadneL