Škola je od podstaty dost hlučné prostředí. Když jsem používala metro a poslouchala hudbu ze sluchátek, měla jsem hlasitost nastavenou tak, aby přeřvala přijíždějící vlak a já něco slyšela. Tato hlasitost ovšem na školní chodbu nestačila. Je to trochu jako v tom pradávném vtipu, jak se učitelka dostane do pekla, v klidu sedí a kouká kolem. Přijde za ní Lucifer a ptá se, co tam dělá? Ona přeci nepatří do pekla… A ona se podiví: „ to je peklo? Já myslela, že je to velká přestávka.“ Ve škole prostě hluk je. Zdálo by se tedy, že hluchota je takřka požehnáním. Ovšem opak je pravdou. Nedávno jsem byla hluchá jak poleno, po zánětu zvukovodu stačí jedno plavání se špatně těsnícími špunty a hluchota je zpátky. A výuka pak nabírá grády. Jednak neslyším, co mi říkají. Nastává tedy ta šílená situace, kdy se na každou odpověď ptám desetkrát, až někteří znejistí, že odpověděli špatně, zaseknou se, a když už konečně něco uslyším, tak buď mlčení, nebo jejich rezignovaná odpověď, „já vlastně nevím“. A pak, což je tedy horší, se jejich běžný hluk mění v mých uších v jakési vytrvalé bzučení, které nelze konkretizovat a které by člověka přivedlo do blázince. Naštěstí šlo o krátkodobé ohluchnutí, sluch se díky bohu vrátil, byť zpočátku asi i trochu sommatizoval. To v okamžiku, kdy doma už jsem slyšela dobře, ale po příchodu do školy uši opět zalehly a neslyšela jsem pořádně zase nic. Nicméně, i to odeznělo a zatím dobrý. Ovšem být hluchá učitelka není tedy nic moc. Letos už jsem si to vyzkoušela minimálně dvakrát a bude-li se to opakovat, je zjevně na místě uvažovat buď o zákazu plavání, nebo o změně pracovního místa. To budu muset ještě promysletJ. Ale někde v archivu asi sluch moc nepotřebuji, jenže hluchá archivářka není pěkná vyhlídkaJ Tak uvidíme, když zrak zatím ještě sloužíJ
Žádné komentáře:
Okomentovat