Tři mušketýři

 Jeden za všechny a všichni za jednoho, dobře známé heslo snad z hodin literatury. Nebo z filmu, mělo by nějak proniknout mezi školná lavice. Tři mušketýry ale ve školství většinou nenajdete. A když už tři ano, pak sedm statečných zcela jistě nikolivJ.

Myslím to pouze v duchu loajálnosti, jinak samozřejmě pobyt ve školství vyžaduje značnou dávku statečnosti, odvahy a dobrodružnou povahu s jistými sebedestruktivními prvky. Ona je to před katedrou víc taková sólo jízda, na kolektivní sport to ve škole moc nevypadá. Víc než kde jinde se totiž mezi učiteli nachází skrytá rivalita a nevyhlášený boj o pozici toho nej… Nejoblíbenějšího, většinou. Nebo alespoň nejlepšího, nejmodernějšího, nejakčnějšího  či kdo ví jaké ještě nej.

Podobně jako v divadelním zákulisí či hereckých šatnách. Navenek keep smiling a v přítmí kabinetu či na prknech, která znamenají vzdělávání, je najednou všechno jinak. Stejně jako při rozhovorech s rodiči. Mnohdy takové interview uvozuje věta:

„Víte, ona je kolegyně taková nevyrovnaná, nevstřícná či bůh ví jaká. Mně se to tedy v hodinách neděje…“ 

A už se roztáčí kolotoč  odpovědí a konstatování, ze kterého má vyjít daný učitelský respondent jako vítěz. Tedy kantor solitér, kterého všichni adorují.

   Jde o to, že učitelé se asi nedokáží úplně sjednotit, táhnout za jeden provaz, či jak bylo v úvodu řečeno, jeden za všechny a všichni za jednoho. Nevím přesně, co tento jev vyvolává a zda nejde kupříkladu o regionální záležitost. Jistě se najdou skupinky učitelů, co spolu drží, spolupracují, pomáhají si navzájem a před veřejností si nehází klacky pod nohy.

Ale většinově to vypadá spíš na takovou profesní rozklíženost.

Stačí nahlédnout do debat ve sborovnách, kabinetech či kupříkladu na sociálních sítích.  Myslím tedy těch normálních, slušných. Někdo tam vznese dotaz, něco řeší, na něco se ptá. A reakce je velmi často taková, že nejprve nastane dehonestace školy, kde se tak děje, protože u nás nic takového není, neexistuje a nemohlo by se stát. My jsme skupina učitelů, co myslí úplně jinak. A teprve poté (někdy ani to ne) dojde na jádro pudla a tudíž odpověď na položený dotaz. Je to podobné i v reálu.

Veškerá negativa, která o učitelích kolují, jsou schopni kantoři užívat také, o svých kolezích.

Protože mně se nikdy nic takového netýká, mně by se to stát nemohlo, já nejsem ani nespravedlivá, ani hysterická ani nesnesitelně přísná. Já jsem s dětmi kamarád…

   Zdá se mi, že nám jako učitelům chybí něco jako stavovská čest. Sama mám (nyní už tedy ne, naučila jsem se to) v nějaké společnosti problém přiznat, co dělám. Mívala jsem pocit, že se na mě rázem obrátí negativní pozornost celého okolí, všichni získají potřebu se vymezit vůči škole jako takové, v neposlední řadě pofoukat svoje dávné školní křivdy, a hledí na mě jako na exotické zvíře.

A okamžitě mi naskočila výše popsaná metoda, já jsem přeci vnímavá, tolerantní a pokroková, mně se nic takového ve výuce neděje…

V dobách, kdy většina učitelů ještě chodila takřka o žebrácké holi a po výuce museli nahánět výši výplaty druhým a třetím zaměstnáním, šlo ještě o prvek sociální degradace. Jako s vysokou školou takhle živoříte? 

Tak tenhle problém nyní relativně vymizel (je možné, že v současném inflačním trendu se brzy vrátí,) zatím ale práce před tabulí nabízí možnost slušného živobytí, přesto je někdy pořád těžké sdělovat neznámému a nezasvěcenému auditoriu, co děláte a jaká je vaše profese. Snad to vystihuje ten letitý nekorektní vtip, že učitel není povolání, že to je diagnóza. A navíc k tomu přispíváme my samotní, protože se často setkávám právě s tou kritickou sondou do života učitelských souputníků. Nevím, jestli třeba bankéři či prodavači mají potřebu shazovat nebo kritizovat svoje kolegy před klienty, jako se to děje ve školství. Prostě si před dětmi někdo honí triko, aby byl za tu oblíbenou superstar. Myslí si, že on učit umí, zatímco ostatní nikoliv. Není tam varianta, ten učí tak a ten zase takhle, pojďme vytvořit dětem zajímavou rozmanitost. Ve škole to bývá často fatální a jednosměrné. Jen tato metoda je nejlepší…A tak klasické školy nadávají na montessori, waldorfské přezíravě hledí na běžný typ vzdělávání a všichni dohromady společně bojují s ministerstvem, že nepreferuje právě tu jejich metodu vzdělávání.

Nechci, aby to vyznělo jak zevšeobecňující fakt či nějaká kritika. Naopak. Je to jen povšimnutí toho, že ve školách na sebe nevraží (pocitově a často dost nenápadně) učitelé víc než třeba ajťáci či rybáři. Ale třeba se mýlím a každý, kdo má k nějaké profesi blíž, by něco podobného mohl říci o té své. Je totiž docela možné, že všichni za jednoho a jeden za všechny už dávno zmizelo v propadlišti dějin a jde o ryzí archaismus.