Špatné známky

 Nedávno jsem někde zahlédla titulek, že špatné známky děti stresují, ale bez nich nepracují. Bohužel, zase mi to někde zmizelo v hlubinách sítě, takže jsem text nečetla. Ale i titulek byl inspirací k zamyšlení, protože tomu tak je. Děti většinou chtějí dobré známky. Ale čím dál tím víc zadarmo. Už dvojka je pro ně neúspěch. Vycházím ze svého pozorování, možná je tomu jinde jinak. Chceme je slovně hodnotit, vytáhnout na slunce jejich zájem, tedy co je samotné rozvíjí a baví. Ovšem opakovaně narážím na to, že když nejsou známky, nepracují. To není z mé strany odsudek, já je chápu, protože to je věk. Mají jiné zájmy a priority. Až později člověk přijde na to, že když ho něco zajímá a chce o tom vědět víc, musí sám jít do hloubky, opakovat si, co už ví, nějak si v tom udělat pořádek, pracovat na sobě. To v pubertě logicky nejde. A tak se známkuje, byť je to dnes velmi nepopulární a bojuje se proti tomu. Jenže oni ty špatné známky neumí unést, stresují je, mají pocit, že to nezvládají a mají spoustu dalších argumentů, proč je pro ně trojka, tedy známka dobrá, naprosto šílená.  Když to vypustíte, hodnotíte jen slovně, většina z nich pak automaticky přestane pracovat. Dobře vědí, že ve slovním hodnocení není prostor pro pregnantní vyjádření jejich přípravy, jako: kašleš na to, nic neděláš, jsi flink a lhář. Tady by okamžitě nastoupila hlídka pro dětská práva, to nejde jim takto říkat.

Řeknete to tedy opisem, eufemisticky, a z toho si oni nic nedělají. Nemají nad sebou ten bič nebo to hodnocení v podobě známky…

A proč to píšu? Jako zamyšlení, co s tím. A také proto, že si s tím úplně nevím rady. Umím (alespoň zčásti) obě varianty. Známkovat i psát dlouhé elaboráty, hodnotící jejich práci. Známky chtějí jen dobré, hodnocení reflektují jen pozitivní.

Někdy (často) mám pocit, že se pořád pracuje jen na té učitelské straně. Jako že musíte být hodní, vtipní a zábavní. Děti pak vedeme k tomu, že nemusí nic. Učitel je musí zabavit. Dát jim zpětnou vazbu. Nesmí jim dát pětku.  Hodnocení učitelů, pokud někde je, je většinou anonymní. Taková  soft platforma, odstřel si svého učitele. Oni tam „ vyblijí“ vše, co se jim zrovna nelíbí, učitel nemá šanci reagovat, vysvětlit, pochopit.

Ale jak pracovat s dětmi, které makají jen za známku? A ještě za tu dobrou, špatná je přeci stres. A chyba učitele.

Ano, někdy to tak může být, ale není to trvalý jev.

Jak pracovat s dětmi, které otázku: co budeme dělat, co by vás tak zajímalo?“ interpretují jako chaos a zmatek. Jak oni mají vědět, co budeme dělat? Co je zajímá?

A takových otázek bych mohla klást nekonečně. Zkusím dohledat ten původní článek, jehož titulek mě inspiroval. Jestli píšeme o tomtéž nebo zda máme rozdílný úhel pohledu. Já to dneska vidím takto. Ale jistě je to jinde jinak? Jak třeba….?