Dětské oběti

 Květen je již tradičně měsíc, kdy si připomínáme konec druhé světové války. Letos ale dostane dost hořkou příchuť. Těžko glorifikovat armádu státu, který v současnosti páchá stejná zvěrstva, proti kterým se vymezoval před osmdesáti lety.

 Jistě, jde o jinou dobu a o trochu jiný stát, ale připomínat si bojeschopnost a slávu Rudé armády mi v kontextu dneška přijde přinejmenším podivné.

I proto se raději budu věnovat kulatému výročí z naší vlastní historie, byť jde také o výročí válečné. Letos si připomeneme osmdesát let od atentátu na kata českého národa, Reinharda Heydricha.

Jana Kubiše a Josefa Gabčíka snad již znají všichni, stejně jako další parašutisty, kteří tehdy bojovali za naši svobodu. Všichni za to zaplatili cenu nejvyšší, tedy svůj vlastní život.

 V souvislosti s osmdesátiletým výročím chci  ale připomenout jejich spolupracovníky z řad civilního  obyvatelstva, kteří za svoji pomoc zaplatili životem taktéž. Byli to dospělí muži a ženy, kteří se většinou mohli pro svoje aktivity sami rozhodnout.

Ale byly mezi nimi i děti. A ty bych ráda dneska připomenula. Protože i jim nacisté sebrali život, mnohdy jen za to, že patřili do odbojářské rodiny. Málokdo dnes zná jejich jména, nevíme, jak by žily, jaké by měly rodiny, děti, smýšlení.

Do širšího povědomí se již povedlo rozšířit jméno holčičky s kolem, tedy čtrnáctileté Jindřišky Novákové, která odvedla kolo, na kterém z místa střelby odjížděl Jan Kubiš. Za tuto akci byla 24. 10. 1942 zavražděna v koncentračním táboře Mauthausen, jako nejmladší ze všech ten den zastřelených československých vlastenců.

Vlastimil Moravec, důvěrně zvaný Aťa, byl  o trochu starší. Když sebrali jeho rodinu, brutálně ho vyslýchali, aby se dostali na stopu ukrytým parašutistům. Statečný Aťa, bez vojenského výcviku, dlouho nacistickým sadistickým metodám odolával. Složil se až při pohledu na uříznutou hlavu své maminky. I jeho posléze zavraždili.

Miminko Janičku Žižlavskou nechali nacisté umřít hladem. Popravili jí rodiče a nemluvně nechali  zemřít.

Sebevraždu kyanidem provedl devatenáctiletý syn Jana Zelenky Hajského Jan Milíč.  Kdyby se tak nestalo, zavraždili by ho rovněž.

 A tak by se dalo pokračovat vyprávěním o svatobořických dětech, které jako děti nepřátel říše nacisté internovali na Jenerálce a posléze ve Svatobořicích. O dětech, které zachránil sir Nicholas Winton, ale které přišly o celou svou rodinu. O dětech či velmi mladých lidech zavražděných v koncentračních táborech či na střelnici v Kobylisích.

  Dnešní doba, která přináší utrpení a smrt dětí jen nedaleko od našich hranic, by měla podobné dětské hrdiny víc reflektovat. A letošní osmdesáté výročí od odstranění Reinharda Heydricha, který chtěl český národ vymazat z povrchu zemského, včetně jeho dětí, je navýsost vhodným okamžikem, jak jednak připomenout dávné dětské hrdiny a oběti mocenského konfliktu, ale stejně tak připomenout, že nedaleko našich hranic znovu umírají děti.

A to bychom jako vyspělá společnost jednadvacátého století neměli dovolit.