Úvahy nad atentátem

 Věnovali jsme se tomu včera intenzivně. Nejvíc zajímavé asi bylo poslouchat rozhlas, tam bylo nejvíc zajímavých postřehů, úvah a vzpomínek. Nejlépe dokázali vtáhnout do děje. 

Politici se bohužel vezli na vlně své vlastní prezentace, využili události k vlastnímu zviditelnění. Mnohdy to přerůstalo až v lacinou sebepropagaci.

  V podstatě mi nejvíc normální přišla slovenská prezidentka. Naši pohlaváři, ale i slovenští ministři, co jsem zahlédla v televizi, z toho vytvořili agitku, místy až skoro trapnou. Klasicky se prostě na výročí svezlo i mnoho dalších exemplářů. 

Ale o tom není moje úvaha. 

Ani o výstavě v Národním muzeu, kterou ale chci alespoň připomenout, protože je skvělá. 

Dumat chceme nad smyslem atentátu. Vedla jsem totiž o tom diskusi se studenty, ti snad jsou ještě nezatížení tím politickým a bůh ví jakým balastem, uvažovali o tom poctivě. 

A většina z nich byla taková zdrženlivá. Ano, obdivují ten čin, o tom žádná. Leč být v kůži lidických či těch, co se každý podvečer ocitali v Kobylisích, to by rozhodně nechtěl nikdo....

  Také o tom uvažuji z tohoto úhlu pohledu. Zejména poté, co nyní připravuji knihu o ženách a dětech, které semlela heydrichiáda. To se člověku hrnou slzy do očí a svírá srdce...

   Nebo když si připomenu dobu, kdy jsem sbírala materiál k Ukradenému dětství, o svatobořických dětech...

   Z obýváku jednadvacátého století se to snadno hřímá obdivem, jak to tehdy mělo smysl. Zaštiťujeme se slavným citátem z Vyššího principu, že vražda na tyranu není zločinem.... 

(mimochodem, s tím osobně naprosto souhlasím, stejně jako s tvrzením Olgy Havlové, že člověk má bojovat se zlem...., ale i tak se mi tam vkrádají nějaká ale)

Třeba, položil si někdo někdy otázku, jak by bylo jemu na jaře roku 42? Dejme tomu, jako mamince s dětmi, která se zaplete do událostí více méně nechtěně? Nebo z hlediska svého morálního přesvědčení nic neoznámí, aby poté skončila v Kobylisích nebo v Mauthausenu? Ona i celá její rodina?

Jak je holce, která randí s pěkným klukem, který je ale vlastně voják v utajení. Oba skončí na popravišti...

A tak bych mohla pokračovat. Navíc velkou roli tady hrál všudypřítomný strach, který naučil lidi udávat....

Dnes je za to odsuzujeme, ale tak si představuji dnešní společnost, jak by se chovala, kolik by bylo udavačů a oznamovatelů ( ostatně, stačily covidové restrikce, že, a s udavači se roztrhl pytel..).

Věcí k úvaze ohledně atentátu by bylo jistě mnohem více. Je to, jako všechno, ode zdi ke zdi. Soudruzi ho potlačovali, skoro se o něm nemluvilo. Když, tak jen o obětech. Z Lidic se udělal nedotknutelný pomník. Dnešek staví přístup k atentátu na nekritické glorifikaci. Pochyby se nenosí. 

Pravda, už konečně snad ve veřejném prostoru nezní zaužívaný nacistický termín, že atentát byl spáchán. Dnes se říká, že byl proveden. 

S tím mohu souhlasit, Heydrich byl zlo a se zlem se bojovat musí.   

    Už méně souzním s tím, že se nemá říkat ani atentát....?

 Tady mám pocit, že pokusy o to, být za každou cenu buď politicky korektní nebo nějak zajímavý, jdou až za hranu zdravého rozumu. Ano, byl to atentát, který odstranil kata českého národa, čímž změnil osudy mnoha lidí. 

Lze o něm diskutovat, ptát se, zda měl smysl. Politický a morální zcela určitě. Osobně s ním souzním. 

Ale je mi jasné, že kdybych v roce 42 bydlela v Lidicích nebo kamarádila s rodinou Moravcovou ( kterých si nesmírně vážím), možná bych na to hleděla jinak. Ale právě proto chci připomínat tyhle civilisty, co do toho šli bez vojenského výcviku, s vlastním přesvědčením, že to má smysl. Rodina Moravcova, Piskáčkova, Khodlova a další. Budou jednak v mé další knize, která už je v tisku:-) hurá:-), jednak o nich budu psát i tady. Protože oni si to zaslouží. A také proto, že tady chybí. Oni a jejich potomci. Morální síla, kterou nacisté vymlátili. A oni chybí citelně i osmdesát let po atentátu. Tak to vidím já. 

A jak to vidíte vy? Mělo to smysl pro vás nebo ne?