Varšavská smlouva

 Varšavská smlouva po rozpadu sovětského bloku zmizela. Svoji labutí píseň pěla v Praze, to jen tak pro zajímavost. 

Skoro se zdálo, že podobný osud čeká i NATO. Vždyť proti čemu bojovat, komunismus mizí v propadlišti dějin, zdá se, že nás čekají jen světlem zalité zítřky...?

 I NATO samo, podle toho tedy, co vím z veřejně dostupných zdrojů, nejevilo dvakrát velké nadšení se nějak dále rozšiřovat, rozhodně ne na východ. 

Naštěstí Václav Havel ukázal nejen vytrvalost, ale hlavně i prozíravost, byť i on jeden čas tvrdil, že si idealisticky myslel, že tato organizace zanikne. Nezanikla, naopak, jak vyšuměla krátká opojná radost z pádu Berlínské zdi, nabývala opět na významu a důležitosti. 

Jenže zároveň si v Evropě strašně pokazilo renomé bombardováním Jugoslávie. Havlovi se začal přisuzovat  rádoby omluvný výrok, že šlo o humanitární bombardování, což on ale prý nikdy neřekl, nicméně se ho to drží s obdivuhodnou vytrvalostí.  NATO nebylo moc v kurzu, všichni věřili, že tehdejší Jelcinovo Rusko není žádným nebezpečím, že míříme jinam, k lepším zítřkům, kde se všichni nějak rozumně domluvíme.

Ale navzdory všemu a všem to Václav Havel dotáhl do konce a v březnu roku 99 jsme tedy do NATO vstoupili. 

Asi se to ani nijak halasně neslavilo, myslím si tedy, nálada doby byla trochu jiná. Prostě jsme tam byli. Další ze státnických aktů, tak automaticky přijímaných ...

Slavit vstup do NATO můžeme paradoxně až dnes, kdy se ukazuje, že nebýt NATO, bylo by nám evidentně výrazně hůř, než je nyní. Možná už bychom také byli někde na útěku... Těžko říci. Konstatovat lze snad jen to, co jsem včera četla v jakési politologické úvaze, že Havel byl nejprozíravější ze všech tehdejší státníků. 

Což byl, byť doma není nikdo úplným prorokem a nejsem si úplně jistá, jak moc jsme si toho vědomi. Já to tedy tak cítím. 

Ale navzdory tomu mě ta válka děsí. Ale o tom až příště. Dnes tedy výročí vstupu do NATO. Což je dost náležitý důvod k oslavě. Nebo alespoň k připomenutí.