Při ranní procházce ve Stromovce jsme narazili na nezvyklé množství vyděšených veverek. Vystresovaně přebíhaly ze stromu na strom, vypadalo to, že neví, čí jsou.
Nemohla jsem se jim divit. V parku se totiž uklízelo listí. Nikoli hráběmi či něčím podobným, ale řvoucími benzínovými fukary.
Když jsme se přiblížili k ohnisku dění, hluk připomínal něco jako vlakovou havárií. Několik zaměstnanců- nevím, jestli lesů či Prahy 7, zde vyzbrojeno oněmi nástroji, které vytvářejí takovou zvukovou kulisu, že neslyšíte vlastního slova, přefukovalo listí z hromady na hromadu.
Veverky zmateně prchaly.
Prchli jsme také. My, na rozdíl od chudáků veverek, do klidu.
A v nastalém tichu jsem mohla přemítat, proč tomu tak je? Toto zaměstnání, člověka s fukarem, který přefukuje listí z místa na místo, jsem vždycky považovala za nejvíc zbytečného zaměstnance, na naprosto zbytečnou profesi. A v době, kdy brojíme za čistotu ovzduší, to nechápu už vůbec. Stejně to nakonec musí nějak dohrabat. A naložit? Nebyly by hrábě minimálně efektivnější, když už nemluvím o tom, že jistě by byly ekologičtější?
A v současnosti, kdy paliva jsou tak drahá, že vládní činitelé vybízejí národ, ať dobrovolně paliva omezí, to nechápu už vůbec.
A úplně nejvíc je mi líto veverek a ostatních živočichů, kteří nemají kam utéct. A to přitom bylo tak hezké a slunečné ráno. Pak stačí jeden ( kdyby jeden, alespoň deset jich bylo) fukar(ů) a všechno je jinak.
Souhlasím. Místo hrabání kravál se smradlavým fukarem. Lidi se zbláznili.
OdpovědětVymazat