Učíme naruby.

   Aby škola nebyla místem ponurým a strašidelným, je třeba si neustále hrát, nebrat všechno smrtelně vážně, umět si udělat legraci sám ze sebe.

Máte-li naladěný sbor a vstřícné žactvo, je to pohoda. Nápady pak zrají jako víno. V reálném světě to jde samozřejmě všechno mnohem líp. Otázka je, zda se podobné aktivity, ať už rozveselující nebo rituální, dají zařadit do online světa?

Pokud k tomu přistupujeme tak, že se snažíme, aby děti za monitorem nezakrněly, pak zcela jistě ano. Rok u počítače je pro ně naprosto fatálně vysilující.

Jenže detaily tomu úplně vždycky nepřejí. Třeba online maturitní ples nejde. I když dneska jde asi všechno, o nějakém online plese jsem i četla, ale určitě nemá tu správnou atmosféru a plno dalších nezbytných plesových ingrediencí.

   Už loni jsme zkoušeli udělat maturantům online poslední zvonění. Technicky to šlo,  akce se povedla i s celou školou na meetu, ale to bylo loni. Byl to entuziasmus. Víra, že je to poprvé a naposledy.

A navíc, tehdejší maturanti ještě o tolik nepřicházeli, byť si to loni určitě nikdo nemyslel.

   Současným maturantům se od začátku školního roku kupříkladu x krát změnily podmínky maturitní zkoušky. A dodnes vlastně neví, zda ji nakonec budou dělat nebo ne.

Přišli o veškeré rituály spojené s koncem studia, od maturitního plesu přes poslední zvonění až k maturitnímu večírku. Prostě nic.

Online z toho moc nejde.

  Učit naruby se ale povedlo. Jeden den v roce tak ve škole obracíme role. Učí děti. Tedy v reálu.

Letos ale poprvé studenti učili online. 

Den naruby v éteru.

 Povedlo se, bavilo to obě strany.

   Vyučující studenti jako jeden z nejhorších momentů uvedli vypnuté kamery. Potvrdili tak zlaté pravidlo, že není nad vlastní zkušenost.

Je super schovat se za nehybnou ikonku, povalovat se při výuce v posteli či tam ani nebýt. Ale mluvit a vykládat do mlčících kreslených postaviček je dost bizarní.

Ale musíte to zažít na vlastní kůži.

Stejně jako napovídání či opisování.

 „Ona mu tam maminka napovídala…“, divil se jeden mladinký učitel naruby, který vedl hodinu u malých dětí. Celkem snadno odhalil maminku, rádoby nenápadně se skrývající mimo záběr kamery. Ale je tam i mikrofonJ

Nezbývá než rezignovaně přikývnout.

Ano, to jsou celkem běžné artefakty v online výuce.

Starší děti pak odpovědi kopírují z netu, tam už je maminka jen na vaření oběda.

Ale zase, když je oběd na stole, tak přes to nejede vlak, natož nějaká výuka. Pak se kolem dvanácté marně domáháte živého kontaktu s nehybnými portréty komiksových hrdinů. Prostě vytrvale a zarytě mlčí.

 Až poté, co se zbývajícím hladovým spolužákům vás zželí, dozvíte se, že tyto děti šly na oběd, protože prostě maminka zavelelaJ.

  Takže letos se po výuce naruby jednodenní učitelé svým novým zážitkům dost divili, ale i tak šlo o den povedený a příjemný.

Protože online výuka je  zjevně na věčné časy, nezbývá, než hledat tyto kapky živé vody do online světa.

 I když ten ples si pořád moc představit neumím.

Ale online poslední zvonění určitě zopakujeme, však už máme zkušenost. A je to vlastně naše nová tradice. Online tradice. 

Máte už také nějaké?

Psáno pro web: velka-prestavka.cz