Dochází nám zásoby

 ...A to nikoliv jídla, ale oblečení:-). Ne snad, že bychom museli chodit jak nás Pán Bůh stvořil, tak daleko to nedošlo. Ale začíná docházet použitelné oblečení. Prostě, není co na sebe:-).

  Během karantény navíc spokojeně kyneme ( no, spíš tedy nespokojeně, ale na výsledku to nic nemění), jarní oblečení se nějak srazilo, a najednou pomalu není v čem vyrazit do společnosti. 

Tedy, další nepřesnost. Nikoli do společnosti, ale na procházku. 

A tak zatímco roušek máme doma na celou přehlídku, tak třeba kalhot je najednou pomálu. Navíc roušky, byť módní, jsou nám na nic, doba si žádá čínské respirátory. Takže zase smůla. 

Online výuka vede k rezignaci nejen u dětí, ale i u dospělých. A tak zatímco loni na jaře jsem se i k počítači vyfikla, jako bych šla do práce, nyní už se u něj povaluji v teplácích. Pravda, zatím si hlídám, abych během výuky neodcházela pod dozorem zapnuté kamery, ale lze předpokládat, že po dalším roce lockdownu mi bude jedno i toto. 

Onehdá jsem dokonce zapomněla, že ty tepláky mám a vydala se v nich na nákup. Docela jsem se pak divila, v čem se to procházím mezi lidmi. Naštěstí jsou lidé už tak apatičtí, že je to každému prostě fuk:-). 

Navíc, časem to dopadne tak, že ty tepláky budou jediným kusem oděvu, který se dá nosit. Neumím si totiž nakupovat oblečení online. 

Tedy umím, ale nechci. Potřebuji si to vyzkoušet, sáhnout si na materiál, chci, aby mi to sedělo. A nemám nervy na anabázi s věčným vracením nevhodné zásilky. Týká se to oblečení i bot. 

  A tak, ač se na jaro těším, vlastně se ho i trochu bojím. Že jako nebudu mít co na sebe. A to doslova. 

Nemyslím to ani jako apríl. Spíš jako neuvěřitelné prozření, co všechno lze ještě v naší zemi zažít. Mohu jet na dovolenou do Egypta, ale nemohu si legálně koupit nové kalhoty? 

Ale už se ničemu nedivím, zvlášť dneska, na apríla. Ona celá naše realita je takový dost nepovedený apríl:-)