Zkouším různé streamy, záznamy či divadelní weby, když není divadlo naživo. A nejde to. Navzdory tomu, že se divadelníci snaží a spousta věcí je touto cestou k vidění. Nebaví mě to.
Popravdě, nebaví mě ani výstavy, byť moc oceňuji tu možnost nahlédnout nejen do naší Národní galerie, ale i mnoha světových institucí, které svoje sbírky nebo jejich části nabízejí online. Ale není to ono. Divadlo mě přes obrazovku nebaví takřka vůbec, galerie sem tam chvíli vydržím, ale je to tak šíleně instantní a šílené, že mě to spíš deprimuje, než aby mi to přineslo očekávaný zážitek. Nebo alespoň jeho příchuť. Už rok jsem nebyla v divadle. A hned tak se asi nepodívám. Také divadlo asi nemá takovou lobby, aby se do jeho lóží mohli usadit třeba negativně testovaní diváci....??
Je zajímavý i ten posun, loni na jaře jsem byla takřka nadšená, že lze něco vidět alespoň touto cestou. Teď už to ve mně budí jen depresi. Nebo spíš apatii, protože není světlo na konci tunelu.
To, že mě to nebaví, není vina umělců. Ti podávají v nestandardních podmínkách nadstandardní výkony. To samozřejmě oceňuji. Deptá mě ten život na síti. A to, že se po roce mnohdy nesmyslných opatření točíme v kruhu. Nebo jinak, jsme na tom pořád hůř...
Takhle se do divadla nepodíváme ještě hodně dlouho...
Žádné komentáře:
Okomentovat