Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?