Proč a jak učit dějepis?

 …a má cenu ho vůbec učit?

Co si třeba pamatujete ze školního dějepisu?

  Řekla bych, že patrně tak zlatou bulu sicilskou a upálení Jana Husa? Vlastně ani nevím, proč zrovna tyto dva letopočty lidem uvíznou v hlavě.

Pak na základě tohoto poznatku zarytě tvrdí, že dějiny jsou jen o letopočtech, a že je škola z historie nic nenaučila.

 To je obvyklá floskule žijící už léta svým vlastním životem, o kterou se opírají všichni ti,

co mají potřebu školní dějepis kritizovat.

  Proč tomu tak je lze jen těžko vystopovat. Každý to má jinak, ale stěžejní roli v tom hraje věk.

V době školní docházky vás logicky akutně zajímá přítomnost, dost konkrétně chcete vědět, co bude teď, případně minulý týden na večírku, kde jste zrovna nemohl být. Delší historie je vám ukradená Rozhodně vás nezajímá, co se dělo před sametovou revolucí, natož někdy v patnáctém století. To je naprosto irelevantní fakt, který v určitém věku prostě nikoho nezajímá, byť bude podán sebevíc zábavnou formou.

   Lze ale – i v tomto věku- zasít semínko zájmu, jako že to tam někde zarezonuje, usadí se,

a  až bude čas, tak se k tomu někdy vrátíme.

Většinou s věkem logicky dojde k nějakému osvícení, člověk trochu dozraje a začne vnímat vzdělání a poznávání jinak. Pak  náhodně zjistí nějaký zajímavý historický fakt, a najednou zuřivě tluče na poplach, jak je možné, že tohle mu ve škole neřekli a že ho to ten školní děják nenaučil?

Většinou si sám sobě vzápětí odpoví, že to bylo tou šílenou učitelkou dějepisu, kterou měli,

že ho kvůli ní děják nebavil, a stejně, že to jsou jen letopočty a nuda...

On sám na to teď půjde úplně jinak!!

  Fakt, že mu to překvapivě kdysi dávno v těch hodinách dějepisu i řekli, tak ten se vůbec nezohledňuje. Prostě to kdysi slyšel a zapomněl. Měl tehdy totiž diametrálně odlišné zájmy. To ovšem zapomněl také.

 Ale, ruku na srdce, co si vlastně pamatujeme ze základního vzdělávání? Z fyziky? Matematiky? Chemie?

Pokud se tedy zrovna danými obory neživíme, tak toho patrně moc nevíme. Stejně, jako z toho základkového školného dějepisu.

Ovšem jeden rozdíl tady přeci jenom je.

Když se v rozpuku své dospívající zralosti ocitneme v nějaké intelektuální skupině, tak nám neznalost, dejme tomu Ohmova zákona, vlastně nijak nevadí. Ale když nevíme, kdy byla druhá světová válka, nebo netušíme, že tady byl nějaký komunismus, nemáme zásadní názor na Havla či osvícenství, pak překvapivě hrozí už trochu nebezpečí, že se společensky nebo intelektuálně kapku ztrapníme.

Někomu je to jedno, jiní ale začnou bít na poplach. Jak to, že to nevím?

Takže začínají sami znovuobjevovat, a strašně se při tom diví, proč jim to tehdy v tý škole zatajili?

Nezatajili, jen je to nezajímalo. Je to logické.

V určitém věku mě zajímá, s kým budu randit já, ne s kým dováděl Ludvík bůhvíkolikátý. Představa, že bych měla mít šestnáct dětí, jako Marie Terezie, mi ve čtrnácti přijde spíš odpuzující než zajímavá, a vývoj husitství je mi už naprosto ukradený. Snad vyjma adamitů….

  Jistě, jsou výjimky, někoho to prostě zajímá  už tak samo o sobě.  Má  v sobě nadání pro dějiny.

Takoví jedinci pak často mají ale výrazně hlubší vědomosti než samotný učitel, mnohdy ho přivádějí k zoufalství svými zvídavými dotazy typu: „ jaké typy brnění se využívaly v bitvě

u Bosworthu?“… přičemž kantor sám je někdy rád, že si vybaví století, ve kterém ona bitva proběhla.

Někdy ani to ne.

  To není žádná dehonestace učitelů dějepisu, byť to tak někomu asi i zní. Ale mít v hlavě dějiny od pravěku do vstupu do EU prostě není v lidských, ani v učitelských silách.

Ovšem někteří dějepisně talentovaní žáci si to myslí, a chtějí detaily. Oni mají dobu svého zájmu detailně nastudovanou, tak si chtějí rozšířit obzory.

To sice vypadá jako ideální výuka dějepisu, ale co s těmi ostatními? S těmi, kteří tvoří většinu, a kouzlo dějin objeví až v pozdějším věku (anebo vůbec, i tací lidé jsou mezi  námi).

Jak učit je? Utlouct je letopočty nebo diskusí o anglické zbroji v bitvách tzv. Války růží? Obé je spolehlivě odradí.

   Tím se vracím k původní otázce, jak učit dějepis a zda vůbec?

Řekla bych, že stěžejním cílem by mělo být probudit zájem. Aby děti po základní docházce věděly, že tady jsou nějaké dějiny. To doopravdy stačí, byť se mnoha zarytým historikům z toho zoufale kroutí pečlivě připravené pramenné listinné materiály pro hodiny v sedmičceJ.

  Asi to zní zvláštně, ale pokud odejdou ze základní školy zhnuseni, že je to o datech, že musí bádat, komparovat, zpochybňovat, revidovat a bůh ví co ještě, neb to vše  je současným módním trendem, pak asi budou mít dost odpor k minulosti.

Pokud žáci budou hledat příběhy, zajímat se o osudy lidí, pak se rýsuje naděje, že by v budoucnu mohli propadnout vášni pro dějiny, nebo alespoň snaze to nějak uchopit, pochopit a najít si vlastní úhel pohledu.

Zcela jistě pak přijde čas i na kritické vnímání minulosti.

  Ale v šesté třídě můžete bádat či komparovat sebevíc, pokud v tom nevidíte smysl, je to jen módní trend akademiků, kteří se zrovna vidí v badatelské a osvětové činnosti, a mají tendenci dětem dopřát to, co je samotné baví teď. Asi i oni dost pozapomněli, co je samotné zajímalo v šesté třídě…

Patrně ale asi měli kliku na učitele, kteří v nich vzbudili zájem, neznechutili jim dějiny. Jen oni sami si to ve své nové roli odborníků teď asi nemyslí, když tak vehementně školní dějepis dehonestují. Někteří z nich, samozřejmě.

Protože kdyby to bylo tak šílené, nebudou se tomu věnovat profesně, myslím si tedy já.

   Za sebe bych tedy chtěla říci jen tolik, že to už dávno není o datech. Také není pravda, že se moderní dějiny neučí.

Přesto tato tvrzení žijí svým vlastním, nesmrtelným životem.

  Navzdory tomu, že dějiny vnímáme o příbězích, rodinné historii či zajímavostech. Budíme zájem.

Ale moc nebádáme. Nekomparujeme. To si necháváme na později.

Čteme, povídáme si. Hledáme v rodinných albech. Objevujeme příběhy našich prababiček

a dědečků. Zkoušíme historické filmy. Dokumenty.

I počítačové hry.

Ladíme lásku k dějinám.

Snad se to vrátí v podobě nějaké historické gramotnosti. I toho, že až je jednou v dospělosti začnou dějiny zajímat hlouběji a kritičtěji, budou k nim mít pozitivní vztah.

 A to je myslím stěžejní úloha školního dějepisuJ, to je to, proč je důležité ho v osnovách mít a učit ho. Učit s láskou a empatií. A nezatracovat ho na úkor jiných předmětů, ať už je to informatika nebo finanční gramotnost. Všechno má totiž svůj čas.

I dějinnou roliJ