Čas od času přemítám, zda zvyk rušit domluvené pět minut před akcí je zlozvyk, nešvar, povahová vlastnost či daň době, kdy se s vidinou právě odeslané sms zprávy můžeme na slíbené v klidu vykašlat?
Já osobně to bytostně nesnáším, domluvené věci a schůzky neruším, hodinu před začátkem už vůbec ne. Mám problém i s tím, když musím poslat zprávu, že vinou dopravní situace přijdu pozdě. I z toho důvodu raději jezdím dřív, aby se to nestávalo.
Nicméně, není to určitě mainstream, i proto se často setkávám s tím, že je něco domluvené, počítá se s tím. A pak ( samozřejmě, to v lepším případě, jsou i tací, co se neobtěžují informovat vůbec) přijde zpráva, že se to ruší, že onen člověk nepřijede, nemůže, nestíhá, nehodí se mu to...
A co na to říci? Zejména, když to zaštítí nevolností. Není mi dobře, nepřijdu. Hodinu před začátkem. Zařiďte se podle toho, moje právo je nepřijít. Zejména, když mi není dobře.
To samozřejmě nelze zpochybnit, pikantní na tom ale je, že většinou to není pravda. Myslím tím tu nevolnost nebo náhle, naprosto nečekaně, vypuknuvší nemoc. Často je to spíš v tom, že se danému jedinci buď nikam nechce, nebo na to zapomněl či má něco jiného, atraktivnějšího.
Stává se nám to v práci i v životě. A vždycky mě to zaskočí, někdy i rozladí. Zejména tehdy, když dělám psí kusy, abych svému slovu dostála. A pak přijde zpráva, že to druhá strana ruší.
Dříve to tak snadné nebylo, co se domluvilo, muselo platit. A když neplatilo, příště se asi už nic nedomlouvalo? Nebo vlastně nevím, jak se to dělalo, protože spolehlivost a dochvilnost jako lidská vlastnost určitě scházely i některým našim předkům.
Dnes tomu technika strašně pomáhá a usnadňuje to. Prostě půl hodiny před začátkem pošleš zprávu, že ti je blbě a nepřijdeš.
Dobrá, blbě může být každému. Když se to ale stává pravidlem, začnete pochybovat. A když je to běžným jevem, přichází hledání odpovědi na otázku, zda je to nešvar, povahová vlastnost, lenost či obyčejné využití vymožeností doby? Ať je to tak nebo tak, nepříjemné je to vždy. A pořekadlo, které nabádá, abychom nečinili druhým to, co nechceme, aby oni činili nám, asi moc neplatí. Protože jedni prostě chodí a plní ( teď přichází otázka, zda vlastně nejsou tak trochu hlupáci:-), a druzí to prostě neřeší. Nebo to vyřeší právě onou zprávou chvíli před domluvenou akci, kterou sdělují, že prostě nepřijdou nebo že akce se ruší.
A poraďte si sami:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat