Na vejšce

  Pojem „svatá kráva“ známe z východních náboženství, ale lze ho směle uplatnit i v našich podmínkách. Svatých krav máme v současnosti dokonce několik. Třeba očkování, to je až úsměvné, jak naši mocní v demisi ignorují možnost přenášení nákazy a vytrvale rozdělují společnost brutální šikanou neočkovaných.  To je ale dogma, o kterém dnes psát nechci, byť škol se týká velice. Chtěla bych zmínit jinou svatou krávu, tu, kterou ti nahoře vytvořili z online výuky. Již mnohokrát jsem psala, jaký je to zločin na dětech, jak se to podepsalo na malých žáčcích, prvňáky počínaje, přes dospívající až k maturantům. Tam všude jsem měla reálnou zkušenost a mohla psát i o tom, co jsem spolu s dětmi zažívala.

   Vysokoškolský pohled šel trochu stranou, byť jsem si o mrzačení vysokoškolského života myslela své. Ovšem realita je, jako vždy, daleko zrůdnější. Několik vysokoškoláků povyprávělo. A jelikož šlo

o lidi slušné a jemné, určitě došlo i k zjemnění celé té brutální situace. Nicméně, je jasné, že zde se posvátná kráva v podobě online výuky vyřádila důkladně.

Začněme klasikou, že se nově nastupující studenti vlastně nikdy pořádně nepoznali, přes ten trapný distanc prostě vztah nenavážeš. Pak fakt, že do reálné výuky se mohli vrátit nejdéle ze všech. Prý už jsou dospělí. Nu, přesněji bych to řekla tak, že jsou dospělí, ale ještě nepracují, tak se na ně vykašleme úplně nejvíc. Mnozí byli vyhozeni z kolejí nebo se naopak nemohli dostat domů. Přišli o krátkodobé i dlouhodobé brigády, protože je najednou nikdo nezaměstnal. Třeba v Praze se bez střechy nad hlavou nebo pravidelného příjmu žije opravdu  „velice dobře“. A nejen v Praze, nelze být pragocentrickým. Je to všude stejný.

Pak je na čas pustili do poslucháren. Ale ten online tam byl všudypřítomný. A třeba kombinace prezenční přednášky a onlinu je obzvlášť výživná. Po reálné výuce vás vyhodí z budovy, nemůžete tam být jen tak. A to bez ohledu, že tím „ jen tak“ by byla online přednáška. Nezájem. Do kavárny to tak snadno nejde (dle stávajících nařízení je to pořád jiné), a online hodina začíná hodně brzy. Nezbývá tedy než ji sledovat na mobilu někde v parku nebo tramvaji cestou domů (to když máte štěstí a bydlíte).

V tramvaji se ovšem těžko řeší složité úlohy či případná komunikace s vyučujícím, kterého většinou moc nezajímá, kde ho sledujete. On vysílá, plní svou povinnost. Vy musíte také, bez ohledu na prostředí, čas, situaci.

Poté musíte rychle přes celé město na seminář, kde je méně lidí, tudíž může být prezenčně. A hned pak dva onliny. Ale kde je sledovat?

 Do toho několik doporučení, co si přečíst a jaké video zhlédnout, a najednou je tady večer.

   A tak se připravuje pro život budoucí inteligence. Tedy jen ta, která má kliku na nějaké zázemí a dost trpělivosti a vlastně i odvahy tohle absolvovat. Při zkouškách samozřejmě nikoho tyto podmínky nezajímají, když neumíš, letíš. Reálně, nikoliv virtuálně.

 O nějakém vysokoškolském životě si mohou nechat jen zdát.

Jsou mladí, flexibilní, najdou si své i v tomto marastu, naučí se v tom chodit. Případně se na celou vysokou vykašlou. Ale potvrzuje se tu moje výchozí premisa, že se páše zločin na mladé generaci. Od školky až po vysokou. A to vše za potlesku davu.

Já osobně to tedy vnímám jako skandální. Leč zdá se, že to je to jediné, co s tím mohu udělat.