Uprchlická debata

   Ani jsem se k nim nechtěla vyjadřovat, protože tomu vlastně moc nerozumím. Nevím, kdo sem jde, odkud sem jde, proč sem jde, co od nás očekává. …

Nevím, zda se víc bát či se naladit altruisticky a chtít pomáhat. …

Hodně mě ale zaujala ta veřejná debata, která se ale vlastně debatě ani vzdáleně nepodobá. Jde jen o radikální prosazování svých vlastních názorů a mnohdy nepodložených pocitů…

Tedy ti, co uprchlíky chtějí, všechna nebezpečí zlehčují, ze svých oponentů dělají sobecké ničemy, kteří myslí jen na sebe. Zlehčují problémy islámu, jsou všeobjímající a takříkajíc happy, protože oni milují všechny bez rozdílu…. Druhý názor ani nevyslechnou.

  Ti druzí to ale mají nemlich stejně. Nepřijmou, nepomohou, nechtějí. Bez výjimek. Jsou naprosto striktní, radikální.

   Takže co z toho plyne krom toho, že neumíme diskutovat? Ostatně, to se už dělo třeba i při volbě prezidenta. Kdo volil hraběte, radikálně dehonestoval zemanovce a naopak. Žádné mezi neexistovalo. Jenže tehdy vlastně (z dnešního uprchlického pohledu) o nic nešlo. Nyní je situace mnohem složitější a tím, že se dva hádají, třetí se bude smát. Otázkou je, kdo bude ten třetí? Zda Amerika (která je podle mého laického soudu hlavní viník, který všechno rozvrtal, ovšem následky už nést nechce), či zda Islámský stát, kterého bychom se asi tedy setsakramentsky měli bát. Nebo nějaká šedá eminence v pozadí…

Skoro jisté je, že EU, respektive její obyvatelstvo, to zcela jistě nebudou.

   A na závěr drobné zarytí, víc do těch sluníčkově naladěných, co objímají všechny, což lze krásně z bezpečí vlastního pohodlí. Vzali by si kupříkladu takovou uprchlickou rodinu k sobě domů, se vší péčí a láskou, kterou taková pohostinnost vyžaduje? Je to jen řečnická otázka.

   Já se ale na férovku přiznám, že bych to asi nedokázala….