Dobrá paměť

   Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří měli dobrou paměť. Pamatovali si každý detail z minulosti, uměli doslova citovat klasická díla či úryvky z kultovních filmů.

Sama s tím dost bojuji, zejména v poslední době.  Zřejmě mi paměť pozvolna přestává sloužit. Nedávno jsem se probírala zakoupenými programy pražských divadel. Všechna ta představení jsem viděla. Pamatuji si tak jedno a to ještě proto, že bylo nedávno. Jinak nevím nic. Fascinují mě výpovědi pamětníků, kteří si detailně vybavují dny své školní docházky, kterou absolvovali s někým slavným, na koho se jich dnes někdo vyptává. Když si mám vybavit svoji základní docházku, tak vím, že jsem ji absolvovala. Tečka. Trochu se utěšuji, že je to tím, že se mě na moje spolužáky nikdo detailně nevyptává, ale jsou to jen těšínská jablíčka. Ani kdyby se vyptával, rozhodně bych nevěděla, co jsme si povídali na školních výletech či jak probíhalo zkoušení z fyziky dva dny před Vánoci v roce xy.

Stejně tak mě fascinují detektivní příběhy, které zejména v letních měsících ráda čtu. Ty detaily, které si náhodní svědci pamatují. Mně neutkví v paměti ani čas, kdy u nás byl ráno pošťák, natož abych věděla, co měl na sobě (pokud tedy neměl uniformu), o poznávací značce jeho vozu ani nemluvě. Ostatně, o žádné SPZ nemluvě, stejně jako o typu auta. A asi i barvě.

Kdysi jsem si myslela, že to přijde s věkem. Jenže ony s věkem odcházejí i ty zbytky.  Přemýšlela jsem, kdy to asi tak s mojí pamětí vypadalo trochu nadějně. Asi byly takové světlé okamžiky, leč i přes ně moje kapacita není taková, aby uchovala detaily z dávné minulosti. Jediné, čím disponuje v nadměrné míře je zřejmě schopnost selekce, protože nevytěsňuje jen ty špatné okamžiky, ale v podstatě takřka všechny.

Moje potřeba cestování se začala minimalizovat v okamžiku, kdy mi došlo, že si podrobnosti z cest vlastně moc nepamatuji. Když došlo například na diskuse o zajímavostech z navštívených regionů, nebyla jsem moc schopna přispět svou troškou do mlýna. A nejsem toho schopna dosud, byť díky bohu jména navštívených oblastí či zemí si ještě trochu pamatuji.

 Zkoušela jsem i něco natrénovat, ale pořád mi to moc nejde. Když se soustředím, pamatuji si pak blbosti a podstata mi uniká. Vtip zapomenu i tehdy, kdy se při jeho poslechu směji jak blázen a ujišťuji sama sebe, že tohle se vskutku zapomenout nedá. Dá. Jsem toho zářným příkladem. Nejspíš bych si jako vypravěč vtipů nevydělala ani na slanou vodu. A nezadělala na zlatou mříž, to aby byly dva úhly pohledu.

Může za to genetika, lenost či utíkající léta? To neumím definovat. Jen pořád žasnu nad tím, jak si někdo může pamatovat, co měl kdo na sobě při zápisu do první třídy?

 Dobrat se brilantní paměti mi prostě nejde. A to se snažím. Dobře totiž vím, že se kvapem blíží doba, kdy povedeme veškeré rozhovory stylem:

„…ten, no jak se jmenuje, byl tam, víš kde, a viděla jsi, to, no jak se tomu říká…“

Co kdybych nakonec z těch odkazujících kliček nevybruslila a nakonec úplně zapomněla, co vlastně chci říci?

Zatím kolem sebe vidím neuvěřitelné paměťové schopnosti. Koho potkám, ten všechno ví. Pamatuje si, jak si hrál ve školce, s kým vším seděl v první třídě, s kým se tehdy nebavil a proč, ví, kdy se přesně naučil číst a jaké mašle měla dívenka, co seděla ob dvě lavice od něho...

 Přitom skoro vůbec nezáleží na věku. Podobnou pamětí okouzluje kde kdo, klidně i v důchodové etapě svého života.

Už mě napadlo, jestli nejde o nastudovanou polohu, že si prostě někdo nadrtí pár frází o své minulosti, které vydává za nevyvratitelný fakt. Kdo by to také vyvracel, když tam nebyl, že? Vzápětí ale mohu svoji domněnku vyvrátit podotázkou, jak to tedy mají autoři pamětí? Či korunní svědci? Vlastně je mi to skoro jasné. Oni totiž takovou pamětí disponují. Asi…

A v tom asi je moje vnitřní uklidnění, že to nemusí být stoprocentní pravda. Že s pamětí a hlavně detaily z minulosti bojuje mnohem víc lidí, než se na první pohled zdá. A pak, když si opravdu intenzivně začnu vybavovat, zjistím, že si pamatuji úplně jiné věci než třeba moji dávní spolužáci. Jako bychom ani nechodili do stejné třídy.

Zatímco tedy přemýšlím nad chátrající pamětí, mimoděk mě napadá, že vlastně někdy je zase lépe zapomenout a nevědět.

  Tak nevím…