Frustrace

Člověk je dnes frustrován z kde čeho. Stačí otevřít noviny, pustit televizi a frustrace se rozjede na plný plyn.  A ti, kdo nedej bože, 
o těch věcech ještě hlouběji přemýšlí, ti se mohu dokonce i zcvoknout. Jsou už i takoví, co se na to nemohu dívat a utíkají zpátky do lesů a zkoušejí návrat k přírodě. Což je další krok k frustraci, protože stát se poustevníkem v zemi uprostřed velkého evropského bratra jde dost obtížně.

  Moje frustrace pramení mimo jiné z politické korektnosti. Zažila jsem dobu, kdy se jinak mluvilo doma a jinak na veřejnosti. Tehdy šlo o ideologickou cenzuru. Lhaní bylo povýšeno na běžnou normu.

Nyní zažíváme jakési deja vu. Znovu se nesmí říkat to, co si člověk myslí.

  Není pochyb, že historie má svá opakovací pravidla. Spousta věcí se opakuje. Vím to, protože se dějinami malinko zabývám. Například revoluce. Všichni k ní většinou vzhlíží jako k bodu zlepšení. Jenže ona vždycky požírá své děti. A kýžená změna nenastane nebo se brzy zvrátí ve stav ještě horší, než byl před jejím vypuknutím. A stává se to periodicky, už od dob té francouzské, kterou my měli v učebnicích s hanlivým přídomkem buržoazní. Dnes je to jen velká revoluce, ale na její podstatě to vůbec nic nezměnilo. 
Vždycky to tak chodí.

 Když byla u moci velká strana, nešlo sdělovat svoje nejniternější pocity na veřejnosti. Vlastně nešlo sdělovat žádné, pokud nebyly do ruda zabarvené a pevně vykované.  Vzniklo dokonce vězení s pomyslnou zlatou mříží, kam vás mohli za nevhodné komentáře na čas usadit. Dnes je to v podstatě stejné, jen to dostalo jiný kabát. Kabát politické či diplomatické korektnosti. Nadávat do volů v zásadě stále můžete, to kontrolnímu  systému nevadí. Škutina by tedy asi za vola znovu sedět nešel. Ale pojmenovat problém v jeho skutečné podobě nemůžete. Buď tedy nenápadně chodíte kolem horké kaše a mluvíte tak, že se zase musí číst mezi řádky, nebo raději mlčíte.

Diskutovat nad žhavými aktuálními problémy tedy moc smysluplně nejde, protože se vytvářejí vlastně jen dvě názorové skupiny. Jedna je fanaticky pro, druhá stejně fanaticky proti, nenaslouchají si vzájemně a mají jediný zájem, ostrakizovat ty, co s nimi nesouhlasí.

Současností navíc zcela nepokrytě hýbe tzv. pozitivní diskriminace, čímž se zcela zřetelně narušuje jakákoli rovnováha. Minimálně moje vlastní, duševní. 
Cítím tu nikdy nekončící frustraci.  A nejen mojí, i všech těch, co zažívají ono deja vu.

Pak se nelze divit, že blbá nálada znovu prosakuje na povrch.    Zajímavé ale je, že člověk, který je na vrcholu pyramidy a měl by umět s těmito jevy bojovat, nic takového asi nepozoruje. Libuje si v diplomatické korektnosti, mluví často a bezobsažně, umí říct všechno a vlastně nic. Dokonce má většinou pocit, že tak bojuje za svobodu a demokracii.

   To je dost těžké vstřebat. Snažím se pochopit, proč se pálivé problémy tak často zametají pod koberec, proč se o nich nesmí mluvit, a když někdo už najde tu odvahu a pojmenuje to tak, jak to cítí většina, okamžitě dostane nálepku rasisty a xenofoba a je z veřejného prostoru vytlačen.
 To v lepším případě.
 V tom druhém se nám vrací zpátky i zlatá mříž.
 Někdy se ale realita tak vymyká veškeré logice, že ani při sebevětší snaze to nejde pochopit.
Bojovat se s tím dá velmi obtížně.

Zkusila jsem  metody, které se nedaly, jak sem se domnívala, napadnout. Vytvářela jsem prostor pro diskusi, zvala zástupce více stran. 
Zdálo se, že tudy by úzká cestička mohla vést.

Naneštěstí všichni zúčastnění časem zjistili, že když si pustí pusu na špacír a nedrží se nastolené linie diplomatické korektnosti, vždycky se najde někdo, kdo je práskne a začne jim dělat problémy.
 Vzpomínám si, jak mě v raném mládí šokovalo zjištění, že v každé třídě je donašeč, který kontroluje učitele i spolužáky, zda se ideologicky neodchylují. Dodnes nechci vědět, kdo z lidí, se kterými jsem seděla v lavicích, to byl. Ovšem zjevně i zde jsme narazili na vlnu, která se periodicky vrací a má v současném korektním systému své nezastupitelné místo. Někteří se mi sice stále idealisticky snaží namluvit, že určitě musí jít o určitou formu paranoi, to přeci není možné.  Ale zároveň už mi nevymlouvají ani určitou dávku ostražitosti a nedůvěry.

   Abych to na závěr trošku shrnula a diplomaticky korektně učesala. Ve skutečnosti se máme poměrně dobře. Pokud o věcech hlouběji nepřemýšlíme a necháme se uspat metodou chleba a her. Pokud nechceme věci pojmenovat pravými jmény.
   Ovšem frustrace je silný protivník a není jednoduché jí vzdorovat, když se příčina nejen neléčí, ba každým dne zhoršuje. Uvidíme, co dalšího k nám doputuje za pseudohumanistická moudra. Aby se brzy frustrace nepřetavila v neléčitelnou depresi.