To je ta mládež....

Dnešní mládež je hrozná, hlučná, neví, či je, je závislá na elektronice….

   Ne snad, že bych si chtěla stěžovat, naopak, skoro bych řekla, že mnohá tato klišé mohu s úspěchem vyvrátit. Vypůjčila jsem si je jen pro své imaginární zamyšlení, jací by asi byli slavní básníci devatenáctého století, kdyby žili dnes. …

   Uctíváme je, mají své čestné místo ve školních čítankách, ba dokonce i v některých domácích knihovnách. Známe je z portrétů jako seriózní vousaté pány, kteří byli na prahu padesátky vznešeně oslovováni titulem:

„Velebný kmete.“

 Konkrétně Vrchlického takto „uctili.“ Živě si představuji dnešní padesátníky, kteří chytají druhou (třetí)mízu, zakládají druhou (třetí) rodinu a cítí se mladší, než kdy byli v době vlastní socialistické puberty:-). 

Vrchlický byl v padesáti velebný, důstojný vousatý kmet.

  A zrovna Jaroslav Vrchlický mě na onu myšlenku přivedl, protože jsem narazila na jeho portrét z velmi raného mládí. Klasický „telecí“ výraz vzdorného pubescenta, který neví, co se se sebou.  Rozervané ego mu z tváře přímo čišelo. Respektive, vydal jak cápek, který neprogramově ofrňuje nad vším, co bylo generaci jeho rodičů svaté, a hledá nějaký únik. Dnes ho mají v mobilní síti, v horším případě v návykových látkách, tehdy mnozí mladí rebelové unikali do světa poezie. Ta byla totiž tehdy považována také za něco extravagantního, nepřirozeného, co není vhodné pro praktický život.  Mladý Emil by byl však dnes asi adeptem na hodně problematické dětství, protože ho jeho vlastní rodina odložila na výchovu k strýci, protože měli dost jiných dětí. Tedy citová deprivace jako vyšitá. Dneska by to asi nejspíš byly drogy.
 Tehdy poezie.

 A že těch básní Vrchlický vytvořil požehnaně, to zase ano. Tenkrát se ovšem také asi poezie hojně četla, zatímco dnes se hojně čtou převážně  smsky.

Nebo vytvářejí počítačové hry, kam může takový rozervaný mladík snadno uniknout. Abych se ale nenavážela jen do dospívajícího Emila Frídy alias Jaroslava Vrchlického, takový Josef Václav Sládek na některých obrázcích z raného mládí také vypadá, že by potřeboval nějaké pevnější vedení a řád, než jakého se mu v dospívání dostávalo. A ve skupince se Zeyerem vypadají jako parta problémových kluků z ulice. Nejspíš to měli budoucí králové české literatury devatenáctého století dost obtížné, protože jejich mladistvé portréty by se dnes mohly klidně vyskytovat v sekci problémové mládeže. My je známe už jako důstojné bardy, kteří vypadají, že jsou v podstatě vtělení ctnosti a bezúhonnosti.

Pamatuji si, že jsem si kdysi v dobách povinní školní docházky snad i myslela, že oni se rodí rovnou dospělí a moudří.  A myslím si, že dnešní studenti, pokud o tyto dávné velikáni ještě ve školních čítankách zavadí, si to myslí též:-).
 Jenže ono to bylo všechno trochu jinak. Ovšem výsledek v podobě jejich básnických sbírek je fascinující. Škoda, že naše dnešní smsky zmizí v nenasytném éteru….

 To jsou ty letní cesty po stopách českých literátů. Nyní je na řadě Svatopluk Čech, tak jsem zvědavá na dojmy a asociace:-)

P.S.  A na hroznou mládež si stěžoval už Sókrates, a jak to tehdy dopadlo:-)