Potřebujeme nového Husa?

   Počátek patnáctého století přinesl velkou krizi papežství. Objevily se nejprve dvě, posléze tři rádoby právoplatné hlavy katolické církve. Papežové se navíc nechovali vůbec svatě, naopak. Veřejně se uráželi, označovali jeden druhého za kacíře, topili se v bohatství, řádili se ženami. Co na to prostý věřící? Jak se měl chovat, když jeho duchovní vůdce nectil nic z toho, co kázal? Neříká se, že ryba smrdí od hlavy? 

A aby toho nebylo málo, hádali se i světští panovníci, konkrétně Lucemburkové -Václav, Zikmund

a jejich bratranec Jošt.

    Jejich nákladný život i vzájemné války musel někdo platit. Ten někdo byl prostý věřící. Toho odírali, kde se dalo. Krom běžných daní a poplatků se vyžadovalo placení za křest, zpověď, svatbu, pohřeb, dala se předplatit i beztrestnost, tzv. ofěry, ze kterých se vyvinuly ony slavné odpustky. Ty ležely prostým věřícím v žaludku obzvláště, proto i protest proti nim byl dost výrazný. Často se třeba do papežských truhel s odpustky provokativně močilo či dokonce kálelo.

   Protože z odpustků profitovala nejen církevní, ale i světská moc, stal se boj proti nim politickým argumentem číslo jedna.  Ovšem těch bodů, které budily pohoršení, bylo mnohem víc. Korupce, nemanželské děti církevních představitelů, věčně opilí mniši, veřejné soužití farářů s „kuběnami“, pravidelná návštěvnost svatých mužů v hampejzech, hazardní hry….prostě žilo se ve světě převrácených hodnot. 

I soudy měly ke spravedlnosti dost daleko. Zatímco takového biskupa za zjevné přestupky potrestali „pokutou“ ve výši pěti grošů, obyčejný člověk byl za krádež na panském trestán utnutím ruky.

Sociální nůžky byly rozevřeny na maximum.

   A do toho přichází Jan Hus, který uměl všechny nešvary doby pregnantně pojmenovat. Osud mu k životu vyměřil přibližně pětačtyřicet let. Kdy se narodil, nevíme. Tehdy se narození obyčejných lidí nijak neevidovalo.  Do Prahy přichází jako Jan z Husince a Hus-a byla studentská přezdívka. Jako student si představoval svoji budoucnost v bohatství a přepychu.  Pije, zpívá, tancuje, užívá si všech studentských zábav. Miluje šachy. Na fakultě se po studiu stává děkanem, ba i rektorem. Má nakročeno ke skvělé kariéře.

 Od roku 1402 káže v Betlémské kapli.  A začíná na něho výrazně působit dílo anglického učence Johna Viclefa.  Získává jiné životní priority.

V Čechách navíc probíhá občanská válka mezi syny Karla IV. - Václavem a Zikmundem.

A Husova ohnivá kázání se trefila do nálady lidu. Uměl skvěle pojmenovat to, co všichni cítili.

 Brzy se stal miláčkem publika. Užívá si na řečnickém výsluní sedm let.  Když ale v roce 1409 odmítl respektovat papežskou bulu, přichází začátek jeho konce. Arcibiskup ho dává do klatby, ale pražská ulice si svého oblíbence ještě dokáže obhájit. Církev přitvrdí, sáhne po interdiktu a Hus nakonec sám odchází na venkov, na Kozí Hrádek a na Krakovec. Odtud se 11. 10. 1414 vydal na svoji poslední pouť.

Jak to dopadlo v Kostnici, je asi zbytečné opakovat.

 Na popraviště došel statečný kazatel 6. 7. 1415, po osmi měsících věznění, mučení a utrpení.

Jeho kosti byly rozdrceny a znovu přepáleny. Spáleno bylo veškeré jeho oblečení. D ohně vhodili

 i jeho vězeňskou postel. Popel rozsypali do Rýna.  A to vše proto, aby jeho myšlenky a činy úplně zmizely ze světa.

 Nepovedlo se. I šest set let po této dramatické události si život, myšlenky a činy Jana Husa aktivně připomínáme. A každý z nás si v jeho odkazu může najít to své.