S ženami nekamarádím!

  „S holkama jsem si nikdy nehrála“, zdůrazňují některé ženy, když chtějí vysvětit, proč jsou úspěšné, známé či oblíbené nebo proč jsou středem společnosti.

   Vždycky, když podobnou větu slyším, vzbudí ve mně nedůvěru k dané ženštině, která má potřebu se takto vymezovat. 
„Vždycky jsem se bavila jen s klukama!“  Nebo: „Odmalička jsem věděla, že holčičí kolektiv není pro mě, je hrozný…“

   Zajímalo mě, proč tato image vznikla.  Když mi jedna zralá dáma vykládala, proč odjakživa nesnáší ženské kolektivy, napadlo mě zeptat se na prvotní příčinu. „Co vás k tomu vede?“ vyptávala jsem se opatrně. „Nějaká špatná zkušenost?“

Zřejmě jsem ji svoji zvědavostí zaskočila. S despektem na mě pohlédla z výše svých mnohacentimetrových podpatků a významně protočila oči.  Patrně moje zvědavost, která je údajně typicky ženskou vlastností, byla jednou ze zásadních příčin, proč se s ženami nikdy nepřátelila. Protože ona zvědavá rozhodně není.

   Ve mně osobně toto v současnosti děsně módní prohlášení, budí jakési skryté podezření. Nechce se mi totiž věřit, že by od malička cíleně selektovaly svoje přátele s tím, že prostě mluví jen s klukama. Automaticky se nabízí píseň pánů Uhlíře a Svěráka, kluci, kluci s klukama, leč i ta je taková jednostranná....  

Věřím víc na přirozený výběr. S generalizujícími prohlášeními mám totiž jednu drobnou potíž. Na můj vkus jsou příliš definitivní. Asi proto, že protivné umí být jak holky, tak i kluci, nemyslím, že je to výhradně ženská vlastnost.

  Ne, že bych to měla nějak důkladně nastudované. Popravdě řečeno, pracovat v čistě ženském kolektivu skutečně není žádná slast. Ale pokud vím, ani monolitní mužský kolektiv není úplně to pravé ořechové, ač intrik je tam asi doopravdy méně.

 Řekla bych, že nejlepší je klasická zlatá střední cesta, tedy něco jako půl na půl. Jestliže se někdo vymezuje, případně na tom staví svou image neodolatelnosti, měl by patrně mít nějaký důvod.

Představuji si ho ale spíš ve formě nějaké vlastní sebestřednosti, která některé ženy vede k prohlášením, že holky jsou v podstatě krávy a jediná, která není, je právě ona. To se ale kapku hůře prodává, tak je lepší sdělení, že prostě s holkama jsem nikdy nekamarádila.

  Pravda, ke zvýšení popularity a vlastního sebevědomí jsou různé cesty, mnohdy mnohem krkolomnější. Z tohoto hlediska je taková selekce opravdu jen úsměvnou historkou. A není vyloučeno, že některé ženy to myslí doopravdy vážně. Jako by je fakt, že kdysi měly i kamarádku či si hrály s panenkami, v mužských očích nějak degradoval.

Některé si s nimi navíc opravdu nehrají, stejně jako si někteří chlapečci prostě nehrají s autíčkem či se svých mužských vrstevníků nějak straní. Mohlo by být i zajímavé porovnání, jak to prezentují chlapi? Zda také mají potřebu světu sdělovat, že oni s klukama nikdy nekamarádili? Vedle určité extravagance by tady byl docela zajímavý materiál pro komparaci. K čemu by ovšem byla, těžko říci.

 Některé otázky se ovšem i tak naskýtají? Když totiž začnete o podobných proklamacích přemýšlet, zjistíte, že jde o velmi častý projev vlastní sebeprezentace mediálně známých žen. Zatímco muži v tomto oboru se zase chlubí, že měli zhoršené známky z chování, případně je ze studií rovnou vyloučili. V tom jim tedy ženy zdatně sekundují, mnohé také nedokončily žádnou školu. Zjevně ji k životu nikterak nepotřebují. Popravdě řečeno, někdy není divu. Leč na druhou stranu, příklady táhnou…

  To ale pozvolna opouštím úvodní téma, které mě zaujalo při jakémsi nedávném televizním rozhovoru. Prostě úspěšné ženy s holkama nikdy nekamarádily a muži měli minimálně dvojku z chování. Jedna z cest, jak u nás uspět. Pevně věřím, že jen jedna z mnoha….

Přesto se objevuje tichý našeptávač, kamarádit či nekamarádit?